Vlasy z Brna nejsou nuda
Lenka Havelková 9. květen 2005 zdroj musicalnet.cz
Na muzikálové scéně Městského divadla Brno proběhlo 60 repríz kultovního muzikálu Hair (Vlasy). Pokaždé vyprodané hlediště svědčí o tom, že ideály „květinových dětí“ jsou i dnes stále aktuální pro časovou generaci teenagerů. A nejen pro ně.
Velkou roli v prožitku hraje uspořádání scény a nenápadné změny. Technika změn je závislá na vybavení samotného divadla - brněnská Hudební scéna umožňuje splnit nejbláznivější režisérské fantazie díky nejmodernější jevištní technologii, jako je např. posuvný jevištní stůl. Ten umožňuje posun po jevišti všemi směry - to je často vhodně využíváno, třeba ve scéně Party music (hostina u Sheilliných rodičů) a Let the Sun Shine In. Stejně kvalitní je i zvuk - v celém sále slyšíte jasně a čistě.. Je to dáno koncepcí ozvučení i zpracováním signálu - od mikroportů je signál převeden na digitální a v této podobě je i zpracován. K jednotlivým zesilovačům je rozveden optickými kabely a teprve zde je převeden zpět na analogový, což zvyšuje jeho kvalitu. Zatím dalším jediným muzikálovým divadlem s touto technologií je pražské divadlo Broadway.
Zaslouženou pozornost na sebe strhává role Bergera ztvárněná Dušanem Vitázkem, držitelem Thálie 2004 právě za tuto roli. Přesto má větší prostor i role Huda, která nese nesmazatelný rukopis humoru Martina Havelky. Role Jeanie představuje Markétu Sedláčkovou v jiném typu role - rockovějším a hlasově drsnějším. Clauda ztvárnil Jiří Resler, Woofa Robert Jícha a Huda Martin Havelka, Stano Slovák nebo Michal Kavalčík. V roli Ronny, zvláště pak v písni Aquarius zaujme Helena Dvořáková.
Celkový dojem z představení umocňuje velikost jeviště a díky tomu vyniká choreografie Igora Barberiče. Velkým kladem tohoto divadla je nejmodernější jevištní technika (jevištní stoly, digitální zpracování zvuku), která se plně podřizuje režijnímu záměru, ale nepřebíjí ho. Atmosféru 60. let dotváří light design a dobové kostýmy (Kamila Polívková). Městské divadko v Brně disponuje kvalitním a rozsáhlým ansámblem, který hlasově pokrývá všechny hlasové polohy.
Vlasy rozevláté mezi vzpomínkou a dneškem
Vít Závodský 25. říjen 2004 zdroj Týdeník Rozhlas
Vcelku schůdně vyřešili mladí, a tedy z autopsie nevycházející tvůrci propojení historicky uzavřené etapy hnutí „dětí květů“ s méně idylickým, markantnějšími deziluzemi a krizemi poznamenaným globalizovaným dneškem. Stále totiž zůstává živý odpor mladých k válečnému zabíjení a omezování individuální svobody, téma sexu i upřímné lásky, nexenofobní rasové tolerance i generačního protestu vůči společenským konvencím a konzumnímu světu vůbec. Daří se to v celkovém antimilitaristickém étosu předlohy, paradoxech naznačených osudů typově odpovídajících protagonistů (čestný venkovan Claude Petra Gazdíka, charismatický Berger Jána Jackuliaka, namísto černocha „poindiánštěný“ Hud Martina Havelky, Uličníkův Woof, křehká Jeanie výborné Radky Coufalové, sugestivní Ronny Heleny Dvořákové aj.) nebo v motivu výčitek svědomí z egoisticky nezodpovědného životního stylu hippies. Ačkoli tříhodinové nastudování vědomě odmítá showmansky pozlátkovou megalomanii, pochopitelně neztrácí ze zřetele ani aspekt „retro“ podívané, v níž ústrojná jednota živé kapely, plastického činoherního projevu a maximálního nasazení neplaybackovaných sólistů s mikroporty uprostřed vydrezírované company ústí ve stylově vyvážený kolektivní artefakt všestranně profesionálních parametrů. První zatěžkávací zkouškou tak má za sebou supermoderně vybavené jeviště neběžných možností kinetických, akustických i projekčně optických. Inscenace s výstupy popisnými, ostře karikujícími (Sheilina party, odvodní komise) nebo metaforizujícími (drogové vize, alegorický výběr padnuvších vojáků), a především s řadou melodicky i pohybově nakažlivých, ojediněle do angličtiny přecházejících známých čísel si diváckou přízeň bezpochyby zaslouží.
Brněnští inscenátoři pochopili morální poselství světu
Tomáš Hejzlar 25. říjen 2004 zdroj Haló noviny
Vlasy úspěšně „otevřely“
novou muzikálovou scénu
Slavný muzikál Hair (Vlasy), který si získal oblibu také díky Formanovu filmu, se stal prvním titulem, uváděným od 3. října na nové muzikálové scéně Městského divadla Brno (MdB).
Režisér nové podoby na muzikálové scéně Městského divadla Brno, slovenský režisér Dodo Gombár se od svého bratislavského zpodobení diametrálně vzdálil: zatímco slovenská podoba připomíná spíše tradičně orientovaný anglický muzikálový útvar typu My Fair Lady a dalších, jeho brněnské pojetí naopak stylově vychází z barvitější broadwayské produkce: nechybí tu všudypřítomná akcelerující dynamizace, až filmově rychlá, a vizuální nápaditost. K úspěchu samozřejmě dopomohly i četné technické předpoklady nově postaveného brněnského divadla, včetně skvělého osvětlovacího parku, vynikajícího nazvučení sálu a především moderní funkční jevištní techniky s výsuvnými rampami a dalšími přednostmi.
Brněnská podoba připomíná to, co známe z dokonalých amerických jevištních revue - i když já pouze zprostředkovaně pomocí vizuálních záznamů. Ale právě takhle se nejzdařilejší broadwayské inscenace realizují: mají švih, nápaditost, častou proměnnost, aby divák neměl čas se nudit.
V případě brněnské podoby Vlasů připomeňme ještě jednu přednost - přestože námět kriticky vypovídá o americkém životě, určitá míra evropské režijní i herecké jevištní strukturace je patrná.
Není to kopie Broadwaye
Městské divadlo Brno se tudíž nezpronevěřuje svým dosavadním tradicím. Vlastně jako jediné muzikálové jeviště v naší zemi dokonale respektuje specifiku národní identifikace publika, vztah k hodnotným domácím tradicím. Kontinuita s národnostním cítěním je pro brněnskou muzikálovou produkci zřejmá i tam, kde bychom to asi očekávali nejmíň. To je právě případ Vlasů: Gombár totiž věrně nekopíruje americkou jevištní drsnost, snaží se herce orientovat tak, aby nepůsobili výrazově odtažitě, odlidštěně a s nevěrohodnými, tak typickými americkými „thymolinovými úsměvy“.
Kompars na jedničku
To se zdařilo dokonale: kompars je dokonale pohyblivý (což v Praze nikde nenajdeme!), rytmicky přesný, bezprostřední především díky zřetelnému zanícení všech jeho účastníků. Tento jevištní zápal je pro aktéry MdB typický. Ovšem ve Vlasech je to prozatím úkaz nejzřetelnější. Ano, mohlo se občas zdát, že Brněnští nemají čím překvapit - avšak nový šok je na světě: konečně se i u nás realizuje nikoliv jen pouhá vnější „podívaná“, ale dokonale zpracovaný profesní komplex v rovině mluveného slova, zpěvu (sólového i kolektivního), pohybu i doprovodné kapely. Snad jen v případě Jesus Christ Superstar jsme v 90. letech něco podobného v Praze zažili, následující Evita a i ty ještě hůře realizované muzikálové tituly (spíše však rockové opery) toto nadšení evidentně postrádaly.
Také sólisté výrazní
Jednu z hlavních rolí, jímž je mladík Claude, v Brně alternativně nastudovali Petr Gazdík, Jiří Ressler a Oldřich Smysl. V premiéře se představil Gazdík, jehož režisér ozvláštňuje proporčně vyváženým podílem ponechání jeho přirozenosti i vkomponováním do nynějšího dějového rámce v duchu této inscenace. Gazdík se tu tedy sice odchyluje od svých dřívějších nezapomenutelných jevištních postav, ovšem je to už osobnost tak svébytná, že v kontextu večera nelze jeho přítomnost nikterak přehlédnout. Claudova přítele Bergera střídají Ján Jackuliak nebo Dušan Vitázek, pro postavu Sheily režisér úspěšně zvolil výrazově pregnantní Jitku Čvančarovou či Soňu Norrisovou. Postavy jsou vycizelované, ale nepřekrývají celkový vývoj, zapadají jako organický celek režijní koncepce, nepřevyšují kompaktní podobu celku.
Bylo by však nespravedlivé opomenout přínos všech dalších, díky nimž inscenace působí jednolitě. Představitelé hlavních i těch zcela periferních rolí společně se souborem hned při premiéře nabídli skvělou a netušenou podívanou.
Barvami rozzářené jeviště
Pozitivní výsledný vjem diváka je také závislý na různorodosti barvitě řešených kostýmů, jež vytvořila Kamila Polívková (zatímco bratislavská inscenace je i v tomto ohledu vizuálně až nudná), ale také na funkčně měnlivé scéně hostujícího Marka Hollého. Nezanedbatelnou roli sehrává muzikantsky intuitivní hudební doprovod, k němuž nalezl citlivý vztah svou choreografickou spoluprací Igor Barberić.
Po dlouhé době kvalita
V posledních letech jsem z českých muzikálů nejednou odcházel s rozpačitými pocity, často i mírně znuděn (pokud jsem neodešel už o přestávce). Naopak tentokrát jsem byl fascinován smyslem pro řád a pořádek, jdoucí ruku v ruce s invencí a spontánností, s radostí tvořit zřetelné hodnoty. Po dlouhé době jsem tedy zase pochopil podstatu muzikálové produkce: dařilo se mi zapomenout na všední záležitosti, nechal jsem se účinně vtáhnout nejen dějem, nýbrž i provedením.
Memento pro současnost
Muzikál Vlasy ovšem nedovoluje na každodenní život tak docela zapomínat: vypovídá totiž o běžných lidech, o jejich strastech, o jejich touhách. Líčí životní podstaty mnohých z nás, aniž máme dlouhé vlasy, aniž myslíme na omamné látky či jsme naopak příslušníky „vyšších vrstev“, kteří nedokáží pochopit starosti těch „na periférii“. Vlasy nejsou fiktivní pohádka - jsou velkým mementem pro současnost. Neboť současné události v Afghánistánu, Iráku i jinde jsou přece každodenní realitou a „vietnamský syndrom“ přece může dokonale fungovat i nyní! Šest desítek herců a tanečníků na nové brněnské muzikálové scéně mi to stále připomínalo.
Novou hudební scénu otevřel muzikál Vlasy
Tomáš Hejzlar 5. říjen 2004 zdroj Haló noviny
Po mnohaletém snažení se brněnský kulturní život od soboty rozšířil i do nově vzniklé Hudební scény, která byla realizována „na zelené louce“ v sousedství dosavadních prostor Městského divadla Brno na Lidické třídě.
Přestože nová budova je umístěna - také zřejmě proto, aby svou moderní podobou nerušila dosavadní charakteristický architektonicko-urbanistický charakter středu města - v dosavadním zastavěném bloku domů, její exteriér vytváří samostatnou klidovou
oázu uprostřed architektonicky citlivě zpracovaného okolí.
„Jsme samozřejmě velice rádi, že se nám to podařilo v termínu dokončit nejen díky pochopení představitelů brněnské radnice, která je naším zřizovatelem, ale také s podporou ministerstva kultury, zejména samotného ministra Dostála, který byl od samotného počátku myšlence výstavby nového objektu velmi pozitivně nakloněn,“ řekl ředitel městského divadla Stanislav Moša a podtrhl vynikající spolupráci se všemi dodavateli. „Bez dokonalé souhry všech složek, bez těch stovek a tisíců bezejmenných nadšených lidí, kteří své úkoly pojímali jako otázku osobní cti a profesionální prestiže, bychom to určitě v takové kvalitě a v daném termínu nemohli stihnout. Brněnská hudební scéna je totiž ojedinělá svým posláním, takže jsme museli techniku podřídit našim uměleckým požadavkům.“ Moša dále poznamenal, že projektanti konzultovali své plány se zahraničními architekty, objížděli jednotlivé moderní scény v cizině, aby brněnský stánek odpovídal nejmodernějším trendům. „Je pro nás potěšitelné, že teď naopak zahraniční architekti obdivují naše nové divadlo a nacházejí zde inspiraci ke svým vlastním novým obdobným projektům,“ doplnil ředitel divadla Moša.
Stavba za 450 milionů korun je největší investicí do tuzemského divadla od roku 1989 a o jejích přednostech se během sobotního slavnostního podvečera velmi pozitivně vyjadřovali nejen zástupci brněnské kultury, ale také přítomní hosté z českých i zahraničních divadel. Městské divadlo v Brně, dříve Divadlo bratří Mrštíků, se nyní programově soustřeďuje na činoherní a muzikálovou produkci. Ročně odehraje 480 představení a mnoho z nich v zahraničí. Nová scéna je nejmodernější arénou pro hudební divadlo v zemi a má kapacitu 680 sedadel. Stará scéna bude fungovat dál, zejména pro činohru a komornější hudební hry.
Hair jsou živé a aktuální
Marta Švagrová 5. říjen 2004 zdroj Lidové noviny
Povedená inscenace muzikálu Vlasy otevřela novou divadelní budovu v Brně
Překvapivě silný zážitek připravily víkendové premiéry v nové Soudobé hudební scéně Městského divadla Brno. Muzikál Geroma Ragniho, Jamese Rada a Galta McDermota Hair (Vlasy) neztratil v tomto pojetí nic na aktuálnosti a naléhavosti.
Do divadelních análů se první říjnový víkend roku 2004 zapsal otevřením nové, velmi krásné scény. S velkými náklady vybudované divadlo je moderní a účelné a nepochybně zkultivovalo kus centra moravské metropole. K jeho otevření Městské divadlo Brno zvolilo novou inscenaci muzikálu Hair.
Důvěrně známý rockový muzikál, který se nepřetržitě hraje od premiéry na Broadwayi v roce 1968 (poprvé ale zazněl už v roce 1967 na off-broadwayské scéně v Biltmore Theatre), má různé podoby. Uvádí se v koncertním provedení, světový věhlas mu přinesla Oscarem ověnčená filmová adaptace z roku 1979 režiséra Miloše Formana. Právě ta je základem inscenace, kterou k otevření nového hudebního divadla připravil tým v čele s hostujícím slovenským režisérem Dodo Gombárem.
Jednoduché, leč i po tolika letech neméně naléhavé téma vyjadřující nechuť mladých lidí k násilí, válce, nesnášenlivosti a jejich možná naivní hledání individuální svobody - autoři sdělují výmluvnou hudbou a působivou obrazností. Pro výsledek je mimořádně důležité kvalitní hudební nastudování, nápaditá choreografie, strhující kolektivní zpívání, věrohodné vedení herců. Jde především o vcítění do pocitů generace, již kdysi strašila vietnamská válka. Někdejší květinové děti se v lecčem zas tak moc neliší od dnešní mládeže - jen deziluze se za léta neřešených krizí možná prohloubila.
Režisér a autor úpravy Dodo Gombár přivedl na nové brněnské jeviště přes šest desítek figur (hlavní postavy mají navíc dvě až tři alternace), sehranou taneční i pěveckou company, šedesátá léta evokující, a přesto moderní pohyb. Skvělé ozvučení divadla dává vyniknout zejména výborným sborům a profesionální práci orchestru Městského divadla Brno (hudební nastudování Karel Cón, Igor Rusinko a Karel Albrecht j.h.). Vrcholné hromadné scény jsou nejsilnější, hluhých míst je však v inscenaci velmi málo.
Při volbě sólistů měl režisér šťastnou ruku zejména v typologii postav - vitální Berger (Dušan Vitázek) má potřebné charisma, stejně tak temný Hud (Stano Slovák), na nevelkém prostoru je Jiří Ressler jako křehký Claud dojemně zranitelný a Woof Roberta Jíchy přirozeně sympatický.
Pokud se některým z interpretů ještě o premiéře „neusadily“ vyšší polohy, dámská část sólistů s tím problémy neměla. „Naivně těhotná“ Jeanie (Markéta Sedláčková), sexy Sheila (Jitka Čvančarová) i hlasově zajímavé Victoria (Ivana Vaňková) a Ronny (Helena Dvořáková) jsou v projevu výrazné a suverénní. Všichni zpívají velmi dobře i v pohybově náročných partiích.
K působivým scénám patří večírek u Sheily (hodně věrný Formanovi), k nejslabším popisná, málo imaginativní halucinogenní svatba. Kdo zná Hair, bude postrádat Bergerovo stříhání vlasů nahrazené málo symbolickým splétáním kštice do copánku...
Brněnské Vlasy však mají atmosféru, poezii (mj. i díky překladu Jiřího Joska), skvělou muziku a sympatické profesionální výkony. Jsou významným oživením české muzikálové scény.
Vlasy přibalily minulost k dnešku
Luboš Mareček 4. říjen 2004 zdroj MF Dnes
První muzikálová produkce nápaditě demonstruje, co všechno nové divadlo umí
Režisér Dodo Gombár, podepsaný pod Hair, prvním muzikálem v novém brněnském divadle, to neměl jednoduché. Těch očekávání bylo víc než obvykle.
Pouhé zvědavce jeho inscenace známého hudebního titulu potěší stejně jako milovníky slavných muzikálů. První sortě diváků brněnské Vlasy předvedou všechny technické vymoženosti nejmodernějšího jeviště v zemi. Druhé skupině nabídnou uměřenou a vkusnou podívanou, jejíž zvuk je skutečným zážitkem.
Gombár ví, že éra květinkových dětí je dávno passé. Sám Miloš Forman, jehož slavným filmem z roku 1979 se v Brně inspirovali, přišel se svým lehce ironickým pohledem na hnutí hippies až s desetiletým odstupem. Ještě o čtvrtstoletí později už není potřeba být sentimentální ani uštěpačný. Válka je vůl, co svět světem stojí, a o to tady jde především.
Gombár ve své inscenaci nabízí přitažlivou retro podívanou, v níž si s oblečky ze second handů vyhrála návrhářka kostýmů Kamila Polívková. Zašlý obrázek z newyorského Central parku konce šedesátých let režisér přišpendlil k dnešku. A tak nad jevištěm přeletí balónek s portrétem George Bushe. Válečného guru současnosti na jiném místě vystřídá projekce reálného data, které zpět odpočítává dny až do roku 1969. Brněnské Vlasy se rozkročily mezi minulost a přítomnost. Gombár tak zesílil výmluvnost jejich nadčasového antimilitaristického poselství.
Muzikál má však být zejména opulentní podívaná. Ani tady Gombár nešetřil. Na jevišti neustále vyjíždějí a zasouvají se plošiny, které představují technický zázrak zdejšího divadla. Na pomoc přišly videoprojekce, promítá se také na stěny sálu. Jindy si režie neodpustí vtípek s nahastrošenou uklízečkou, karikovanou odvodovou komisí či vězeňskou bachařkou v mužském balení. Skutečný modrý chevrolet na jevišti je třešínkou na bohatě polévaném dortu.
Dlužno přiznat, že tento nepolevující mumraj diváka nerozptyluje a neutlačuje pěvecká a taneční čísla. A právě účinkující jsou nejpádnější odpovědí na otázku, proč se stavělo nové hudební divadlo. Profesionální verva, s níž zejména všechny slečny odezpívají notoricky známé songy, je téměř nakažlivá. Gombár a jeho company do brněnských Vlasů fortelně vměstnali velkolepou šou, jejíž strakatost naštěstí není vtíravá.
Brno má novú muzikálovú scénu
Peter Stoličný 1. prosinec -1 zdroj Listy 11
Nedávno som počul pekný termín: „V Praze je přemuzikálováno...“ O moravskej metropole sa to určite povedať nedalo. V Národnom divadle Brno sa zbavili operetnej a muzikálovej scény, interpreti prešli do Mestského divadla v Brne a to je jediné divadlo, ktoré sa muzikálu venuje systematicky. Ale aj na Morave máme horúcu tému: „V Brně bude moc divadelních sedadel - neuživí se“. Takého strašiaka vypúšťajú sami divadelníci, dá sa povedať že tí, ktorí sa cez prsty pozerajú na aktivity riaditeľa Mestského divadla v Brne Stanislava Mošu.
Kdekto u nás narieka nad tým, že sa do kultúry investuje stále menej. Ale direktor Moša je dôkazom, že to nemusí byť pravda. Samozrejme pod podmienkou, že sa držíte svojho sna a urobíte pre to všetko, vložíte do projektu celý svoj čas práce aj súkromia, talent aj istú zanovitosť. To všetko Moša má. Výsledkom je nová divadelná budova, ktorá stojí vo vnútornom trakte za Mestským divadlom. Tato hudobná scéna, najmodernejšia v Českej republike, stála 451 miliónov korún - z toho mesto prispelo 80 miliónmi, najviac uhradilo Ministerstvo kultúry ČR. Nové hľadisko je pre 670 divákov, nádherné priestory foyeru aj ďalších interiérov sú striedme, v teplých farebných tónoch - človek sa tam cítí slávnostne a pritom ako doma. Akoby to prostredie už dávno poznal.
Keď sa v ošarpanom dvornom trakte v roku 2001 ukladal základný kameň, neveril som, že sa môže stavba dokončiť do troch rokov. Veď okrem bežných a rutinných prác, ako je betónovanie, murovanie, obklady, bolo treba do muzikálovej scény nainštalovať technológiu, aká u nás nemá obdobu. Od digitalizovaného ozvučenia - v českých divadlách je zaťial jediné - po hydrauliku, ktorá ovláda päť pohyblivých javiskových plošín. V okamihu je možné meniť scénu, zošikmiť ju, dvihnúť, ponoriť, priviesť z bokov, spustiť zhora. K tomu ešte variabilné orchestrisko, kúzlenie laserovými svetlami, diaľkové ovládanie svetelnej techniky servomotormi, to všetko riadené najnovším softwarom výpočtovej technológie. O takom niečom som sa neodvažoval ani snívať, keď som bol dramaturgom muzikálov na Novej scéne v Bratislave. A titul, ktorý v Brne nasadili v roku 2004 na úvod, mi v Bratislave v roku 1980 narobil iba komplikácie. Veď muzikál Hair - Vlasy, ktorý oslavoval voľnú lásku, drogy, kvety miesto vojny, bol výplodom „hnilého kapitalizmu“ a básník Miro Válek premenený na komunistického ministra mi „otľkol dramaturgický plán aj s Hair o hlavu“. Tak som sa konečne dočkal. Videl som Hair v Brne! Pravda, je to iné predstavenie, ako to americké, ktoré som mal šťastie vidieť v Essene v roku 1969 - skôr než nás zasa ostnatým drôtom ochránili pred Západom. Vtedy to bol sled nádherných hudobných čísel v oparu LSD a hašišu. Takmer naturalistické hromadné milovanie na scéne, demonstračný pochod s transparentmi proti vojne, česká hudobná skupina Mefisto priamo na scéne. (O pár týždňov emigrovali, ostali „vonku“.)
Brnenská inscenácia si zobrala na základ film Miloša Formana. Je viac európsky. Viac sa približuje tradícii vyrozprávania a dramatického konfliktu. Pripísaná filmová postava „hodného kluka z vesnice“ Clauda, ktorý je odrazu konfrontovaný s hippies veľkomesta, dáva veľa príležitostí nielen k hlbšiemu pochopeniu hnutia, ktoré kedysi hýbalo Amerikou. Nejde len o „historickú konzervu“. Vďaka mierne ironickému nadhľadu tu vzniká nový svojbytný divadelný tvar, ktorý celý príbeh múdro sprítomňuje. Už sme si v Brne zvykli, že vďaka stálemu vypisovaniu konkurzov v divadle MdB hľadajú a nachádzajú mladučké talenty. Tunajší herci sú zároveň spevákmi a tanečníkmi a je veľmi ťažké určiť, ktorá z muzikálovej výbavy u nich dominuje. Vďaka tvrdému drilu sa všetci interpreti vypracovali tak, že aj dvojité obsadenie muzikálu je stále hviezdne obsadenie. Odrazu je na scéne viac ako 60 účinkujúcich, pritom dvojnásobný počet umelcov má dielo naštudované v alternáciách. Už len tento postup prípravy inscenácie je fascinujúci. V Mestskom divadle v Brne sa neboja „nasadzovať“ nové tváre. A tak sa stretnete vedľa skúseného a známého Stana Slováka (pôvodom z Bratislavy) s iným mladíkom, ktorého meno vôbec nepoznám, ale do roka ho zaručene spoznám a jeho výkon si určite zapamätám. Tak to „u Mošu“ býva. Tak sa v tom divadle rodia hviezdy.
Slovenský režisér Dodo Gombár v novom divadle využil všetky prostriedky „zázračnej“ techniky. Predstavenie je doslova predvádzacia show vymožeností divadla. O to
viac treba ceniť to, že celé snaženie nevyznieva roztrieštene. Naopak. Všetko to uvoľnené „bláznenie“ má pevný základ, premyslené mizanscény - veď bez toho by nebolo možné koexistovať s komplikovanou technikou. Tu nie je miesto pre improvizáciu a pritom má predstavenie ľahkosť, nenútenosť, aká patrí ku „kvetinovým deťom“.
Ak sa vratim k brnenskej stále opakovanej otázke, či nie je po otvorení muzikálovej scény v Brne priveľa sedadiel, odpoveď je jednoduchá: Nezáleží na počte sedadiel, ale na kvalitnom predstavení. Je pravda, že súčasný hlad po novom divadle nebude stále rovnaký. Tento mesiac bola internetová ponuka lístkov na premiérové Vlasy s jedným predstavením navyše. Predala sa on-line za jedinú noc (!). Ale keď budú umelci z Mestského divadla v Brne stále ponúkať kvalitu, nemusia sa prázdného hľadiska báť. To skôr iné divadlá budú musieť oveľa zodpovednejšie siahať vo svojej dramaturgii a réžii po kvalite. Pretože divák si vyberá.
Hair křtily novou brněnskou divadelní budovu
Vladimír Čech 1. prosinec -1 zdroj KAM
Postavit a v avizovaném termínu otevřít v současné době nové divadlo - to je jev krajně výjimečný a doslova vlastně takový malý zázrak. Podařilo se to Městskému divadlu Brno, resp. jeho řediteli Stanislavu Mošovi. Nový stánek Thálie, prozaicky nazvaný Hudební scéna, přivítal prvé návštěvníky 2. října t.r. Slavnostní entrée mělo jistě náležitý lesk, přičemž zákonitě ani volba zahajovacího titulu nebyla ponechána náhodě. Někteří možná očekávali otevírací klíč v podobě další domácí muzikálové novinky z pera Moša plus Merta nebo Ulrych, nakonec se sáhlo po jistotě z arsenálu světových milníků hudebního divadla, po rockovém muzikálu HAIR skladatele Galta McDermota a dvojice libretistů a textařů písní Germa Ragniho a Jamese Rada. Pro tuto volbu hovořilo i to, že se pro inscenaci Vlasů jako s režisérem počítalo s Milošem Formanem, který měl vyjít ze svého stejnojmenného slavného filmu a i tentokrát tak upravit především závěr prapůvodního syžetu.
Miloš Forman sice nyní do Brna k nastudování Vlasů nezavítal, což ale neznamená, že by tím inscenace, pod níž je jako režisér a upravovatel podepsán Dodo Gombár (scéna Marek Holý, kostýmy Kamila Polívková, choreografie Igor Barberič - ke čtveřici jmen nutno doplnit „j.h.“), jakkoli utrpěla nebo ztratila na svém lesku a unikátnosti. Hair se na Hudební scéně Městského divadla Brno hrály nyní takřka celý říjen, někdy i dvakrát denně, jiný titul tam nasazen nebyl. V listopadu si tam sice dovolily oddechovou pauzu, nicméně už v prosinci se tam vracejí, byť ne v tak dlouhé stagioně. A počítá se s nimi i nadále. A nemusíme zdůrazňovat, že celý říjen byl beznadějně vyprodán. Ostatně byla by to ostuda postavit si nové divadlo, nasadit tam Vlasy a nemít plný dům. Pravda každopádně je, že se chodí nejen na atraktivní titul, ale i s cílem podívat se do nové budovy a zhodnotit ji.
To, čím tyto Hair strhnou nejvíc, a to až nakažlivě, není v souboru žádné novum: je to elán, vitalita, nasazení, mladistvý zápal, vyváženost činoherního, tanečního i pěveckého projevu, která je pro tento druh divadla nezbytná. Ke kaskádě obdivných výrazů lze dle fantazie řadit další synonyma profesionálního projevu, přičemž si nakonec stejně asi položíte otázku, kde se nositelé všech těch zatím málo známých jmen vzali, kde získali takovou průpravu, když zdaleka ne všichni mohou být posvěceni JAMU nebo konzervatoří. Schopnost vedení divadla narazit na ně, objevit je a motivovat je k takovému zápřahu zasluhuje rovněž nemalé uznání a obdiv.
Gombárovy Hair zůstávají u Vietnamu, tedy žádný Irák nebo Bush - to by se dlouhé pačesy musely krátit, jak tak trochu velí současný trend. Hovořilo-li se o Hudební scéně jako o divadelní budově s ultramoderním technickým vybavením v celoevropském kontextu, pak publikum zákonitě očekávalo, že do hájemství všech těchto vymožeností nahlédne už při vstupních Hair. Snad zklamáno nebylo. Všemožná variabilnost úrovní scény i jejich dílčích jevišťátek je snad nevyčerpatelná a akustické zázraky také nepřijdou zkrátka - to si divák snad nejpřípadněji uvědomí, když nad ním v závěru hučí letadla natolik, že má málem pocit, že se mu snesou na hlavu...
Snad každá inscenace Hair staví na sehraném týmu účinkujících. V tomto ohledu ani nové brněnské Vlasy nejsou výjimkou. Na žádném z kolektivu není znát, že by se do své role jakkoli násilně stylizoval, neboť tito novodobí hippies by se neztratili ani v závěru 60. let mezi těmi pravými americkými rebely. A jak už to u tohoto žánru hudebního divadla bývá takřka pravidlem, lze stěží určit přísnou dělicí čáru mezi přínosem režiséra a choreografa.
Ve většině případů je obsazení rolí zajištěno alternacemi, některé dokonce trojími. Zhlédl jsem reprízu v úterý 12. října, kdy představení od dirigentského pultu řídil Igor Rusinko. A kapela mu šlapala pěkně nadupaně. I když, znovu opakuji, šlo o vzácně vyrovnaný tým, přesto snad největší uznání si zaslouží Ján Jackuliak jako divočácký a nezkrotný Berger. V jeho stínu pak přece jenom hippiesácky vyzrával hostující Jiří Ressler jako Claude. Atraktivní Sheilou toho večera byla Jitka Čvančarová. A že se někdy z nejrůznějších úst ozval falešnější tón? Máte-li být permanentně zfetovaní, pak sotva můžete zpívat jako Pavarotti...
K nové inscenaci Hair vydala dramaturgie Městského divadla Brno tradičně obsáhlou brožuru.
Vlasy rozevláté mezi vzpomínkou a dneškem
Vít Závodský 1. prosinec -1 zdroj Týdeník Rozhlas
Zhruba od počátku 90. let zůstává velmi výraznou a obecenstvem vyhledávanou repertoárovou linií Městského divadla Brno soustavně pěstovaný hudební, respektive muzikálový (a posléze i operetní) žánr, přinášející zasloužený ohlas i profit na stále četnějších západoevropských turné.
Nabídka „divadla, které mluví, tančí a zpívá“ pochopitelně ještě vzroste s letošním vytvořením samostatného zpěvoherního souboru a hlavně s nedávným otevřením reprezentativní Hudební scény přímo v areálu MdB.
Již před delším časem padla tu zahajovací volba na složitě se rodící i prosazující dílo americké trojice - libretistů Geroma Ragniho a Jamese Rada a skladatele Galta MacDermota - Hair (Vlasy), které se od
broadwayské premiéry (1968) rozšířilo do celého světa a zahájilo tak rockovou obrodu muzikálové sféry.
Stále totiž zůstává živý odpor mladých k válečnému zabíjení a omezování individuální svobody, téma sexu i upřímné lásky, nexenofobní rasové tolerance i generačního protestu vůči společenským konvencím a konzumnímu světu vůbec.
Ačkoli tříhodinové nastudování vědomě odmítá showmansky pozlátkovou megalomanii, pochopitelně neztrácí ze zřetele ani aspekt „retro“ podívané, v níž ústrojná jednota živé kapely, plastického činoherního projevu a maximálního nasazení neplaybackovaných sólistů s mikroporty uprostřed vydrezírované company ústí ve stylově vyvážený kolektivní artefakt všestranně profesionálních parametrů. První zatěžkávací zkouškou tak má za sebou supermoderně vybavené jeviště neběžných možností kinetických, akustických i projekčně optických. Inscenace s výstupy popisnými, ostře karikujícími (Sheilina párty, odvodní komise) nebo metaforizujícími (drogové vize, alegorický výběr padnuvších vojáků), a především s řadou melodicky i pohybově nakažlivých, ojediněle do angličtiny přecházejících známých čísel si diváckou přízeň bezpochyby zaslouží.
