Benátský kupec
Jiří P. Kříž 29. květen 2014 zdroj Xantypa
Co chválit v Shakespearově Benátském kupci ve výsostném překladu Jiřího Joska dřív? V Brně ho hrají i s monology, které jinde vypouštějí. Ale ani vteřinu se nebudete nudit. Hlavní příběh sporu o libru masa z těla benátského kupce Antonia jako jistiny za půjčku od bohatého Žida Šajloka v případě, že ji v určeném termínu nebude moci splatit, přivedl zpět do Městského divadla Boleslava Polívku. Ten se stal určitě nejvýznamnější akvizicí inscenace. Hrál už Shylocka v Hilského (a Feldekově) překladu a v režii Romana Poláka na Letních Shakespearovských slavnostech na Pražském hradě, Kupec tehdy – v roce 2005 – zavítal i na olšanskou farmu, ještě Bolkovu. Jeho nový Šajlok však Shylocka jedinečným způsobem překonává, včetně části Židova trestu za nenávist – vynuceného křtu. V Brně ho křtí jako staří křesťané u Jordánu – ponořením celého těla do vody. Neříká se, jestli do kanálu či do laguny. Ale v benátském Canal Grande se ve vodě zrcadlí lidé i jejich osudy. O Polívkově hereckém výkonu daly by se skládat ódy, a jenom kdo pamatuje jeho Mageriho v Uhdeho, Štědroňově a Pospíšilově Baladě pro banditu podle Ivana Olbrachta, naštěstí Vladimírem Sísem pro věčné časy na filmový pás zaznamenané, ví, že Šajlok je jeho Židem až druhým. „Pane veliteli, pane veliteli... Páni přicházejí a odcházejí, ale člověk... Člověk zůstává.“ Nejen proto není jeho postava lichváře v Benátském kupci dominantní. Tou je bohatá dědička z Belmontu, Porcie největší suverénky současné brněnské scény Svetlany Janotové; v roli možná nejemancipovanější, nejoduševnělejší a nejchytřejší ženy rozsáhlého Williamova díla. Výkon dokonalý, suverénní! A k tomu všemu scénická hudba Zdenka Merty – kompaktní celek nadbíhající střihovému charakteru inscenace. Místy evokuje sladkou Venezii, jindy provází exponované osudy. Klobouk dolů před vší tou inscenační suverenitou!
Příběh starého psa Šajloka
Marcel Sladkowski 13. květen 2014 zdroj Divadelní noviny
Slavný herec není jediným tahákem, k těm náleží také působivý vizuál scény či efektní svícení. Scénograf Christoph Weyers navrhl vysoké trojpodlaží, jehož chladně kovový rastr vymezuje z boků a zadní strany jeviště. Pravidelnosti přísně symetrické stavby se vzpírají občas rozevřené žaluzie v patrech, které odkazují vizuálně k průčelím středomořských domů i metaforicky k narušení řádu, jež rozvíjí dramatickou nit hry. Benátské reálie ovšem nejvýrazněji evokuje před kulisami rozložená vodní plocha překlenutá lávkou a vybavená ostrůvky chodníků. Toto řešení umožnilo rozpohybovat dění v benátských ulicích, což dobře vyniká ve srovnání se scénami v Belmontu situovanými na prázdné forbíně před oponou: ani síla shakespearovského dialogu je nechrání před jistou statičností.
Té inscenace čelí také výrazným typologickým rozlišením a komickou stylizací postav. Platí to nejen pro belmontské nápadníky bohaté Porcie (vojácky neotesaný marocký princ Jakuba Zedníčka, travesticky změkčilý aragonský princ Patrika Bořeckého), ale též pro figury benátské: Milan Němec a Alan Novotný ve vedlejších rolích Saleria a Solania pojmou jeden z dialogů v parodické dikci hlasatelů televizních zpráv. Brilantní studií sganarelovsky vykutáleného slouhy na sebe strhává zaslouženou pozornost Lancelot Michala Isteníka. Komické rysy vykazuje i erotická touha mileneckých párů, jejichž ženská polovina dominuje nad protějšky především díky výrazné cílevědomosti. Ta charakterizuje dychtící, avšak ukázněnou Porcii (Svetlana Janotová) a její obdobně utvářenou družku Nerissu (Eliška Skálová), ale také Šajlokovu dceru Jessiku, kterou Andrea Březinová na hony vzdaluje obrazu nešťastné bytosti utiskované mrzoutským rodičem: její Jessika je odrzle přímočará a bolest, kterou otci způsobí, když jako jediné dítě uteče s křesťanským mládencem a konvertuje k jeho víře, je jí zjevně lhostejná.
Fakt, že Šajlok takto dceru nezná, koresponduje s povahovými rysy, jež zásadní postavě hry vtiskl Boleslav Polívka. Jeho starý židovský kupec býval snad kdysi obávaným obchodníkem, čas však hraje proti němu a odhaluje slabiny, které dosud uměl skrývat. Polívkův Šajlok to ví, a je proto ostražitý jako raněný pes: čas od času na lidi kolem sebe skutečně zavrčí, což obecenstvo zpravidla kvituje smíchem. Šajlok ovšem komického tónu užívá jako záměrné mimikry, jímž odpoutává pozornost a v případě potřeby varuje. Kdykoliv je lišácky prohnaný, kluzce úlisný či opatrnicky unikavý, jedná v souladu s nutností obstát v nepřátelsky naladěném prostředí. Ztráta dcery jako by Šajlokův sebezáchovný pud ztlumila: vyříznutí libry masa z hrudi Antonia (v posmutněle vyrovnaném podání Petra Štěpána) se domáhá svéhlavě a se zahořklým furiantstvím, zdá se, že pro chvíli soudního procesu vsadil vše na riskantní kartu msty. Boleslav Polívka rozvíjí Šajlokovy proměny a ambivalence bravurně, do celistvého výkonu dokáže vřadit i občasná rezidua téže postavy, kterou před devíti lety odlišně ztvárnil v rámci Letních shakespearovských slavností. Polívkův Šajlok právem poutá pozornost publika, nadto je i aktérem nejsilnější scény večera, kdy je na něm po prohraném soudním sporu ihned vykonán Antoniův požadavek křtu ponořením do vod kanálu. Efektní prvek šplouchajících vlnek sloužil dosud jen idylicky malebné hře světelných odrazů na kulisách, případně v nich sluhové chladili unavené nohy, Šajloka však hladina náhle doslova pozře. Vydá vzápětí zpola utopeného, zevně zmáčeného a vnitřně zlomeného muže. Jednoduchá, brutálně účinná scéna je vrcholem inscenace.
POLÍVKŮV ŽID ŠAJLOK NAŠEL MOUDROU KRATOCHVÍLI
Luboš Mareček 24. duben 2014 zdroj www.magazin.aktualne.cz
V brněnské inscenaci Benátský kupec exceluje „na velkém plátně“ Bolek Polívka. Důvodů ke zhlédnutí slavné Shakespearovy hry je ale mnohem víc.
Shakespearova slavná hra o židovském lichváři Šajlokovi se v Brně proměnila v okázalou (nikoliv povrchní) podívanou velkoformátového střihu. Lze ji doporučit z mnoha důvodů. Divák si v Benátském kupci užije efektní scénu, krásné kostýmy, až filmově burácející scénickou muziku a především mnoho hereckých výkonů, kterým dominují kreace Bolka Polívky v hlavní roli a Svetlany Janotové coby krásné a moudré Porcie.
Inscenace Stanislava Moši však není jen zábavou lahodící oku, uchu a bránici, režisér divákům strukturuje a rozkrývá Shakespearův svět mnoha nejednoznačností či znepokojivých otázek, k nimž možná ani neexistují jasné odpovědi. Benátský kupec je tentokrát příjemnou kratochvílí (už jen to by nebylo málo), ale lze ho místy číst i jako moudrý komentář o našich životech prostoupených nejen láskou, ale i nesnášenlivostí, bigotností, xenofobií a zatvrzelostí nejrůznějšího druhu.
Chladné Benátky
Není potřeba připomínat děj hry s výmluvným originálním podtitulem z prvního kvartového vydání roku 1600, který zní: Převýborný příběh Kupce benátského, v němž nad pomyšlení krutý Žid Shylock řečenému Kupci vyřízne libru masa z těla a Porcie je získána volbou tří skříněk.
Možná však bude důležité zmínit, že pohled na tuto (u nacistické elity velmi populární) hru už navždy změnil holocaust. A také dnes, kdy jsme denně svědkem netolerance k jinakosti nejrůznějšího druhu, se dá Kupec benátský vnímat a vykládat všelijak. A lakotný a zlý Shylock, který důsledně trvá na dodržení podmínek smlouvy, a tedy na onom kusu masa z dlužníkova těla, může mít v optice dneška zcela nečekané kontury.
Mošova inscenace však (také díky skvělé scénografii) akcentuje jakési odcizení zobrazovaného světa. Německý scénograf Christoph Weyers stvořil tyto Benátky z chladně působících materiálů. Sevřel je ze tří stran velkými okny v hliníkových rámech. Tato aréna obepíná benátský kanál. Z chladného kovu je i most přes něj a pod ním skutečná vodní plocha, v níž jsou rozmístěny malé pontony, které musejí herci různě překračovat. Třepotavá vodní hladina se působivě odráží na celý zadní horizont a nebarevná scéna dává vyniknout skvělým kostýmům Andrey Kučerové, která si hraje s renesančními střihy a sytými barvami jednotlivých figur.
Přítomná voda (je jí celých deset kubíků) nemá jen efekt zrcadla neustále odrážejícího veškeré dění. Divák hned od počátku zjistí, že se jedná o velmi mělké jezírko (dají se z něj třeba lehce vylovit mince). O to větší šok zažije, když pod vodní hladinu kompletně zajede nuceně a poníženě křtěný Šajlok.
Nejde jen o úžas a moment překvapení, ale jedná se o jeden z nejsilnějších momentů Mošovy inscenace.
Dominantní Polívka
Tříhodinový večer se obratně proplétá mezi lidovou komikou (tady reprezentovanou dvojicí sluhů), vznešeností moudré pohádky (volení nápadníků u Porcie), tragickými tóny (soud nad Šajlokem) a ještě si najde čas na lyrická křehká místa (neškrtnuté vsuvky o kráse hudby).
Právě místy až filmově, zeširoka symfonicky znějící muzika Zdenka Merty patří také k přednostem této činoherní inscenace, které kupodivu neubližuje rozlehlé jeviště muzikálové scény a mluva herců na mikroporty. Divák si o to více vychutná neornamentální, věcný překlad Jiřího Joska.
Mošova inscenace především však nabízí řadu solidních i nadstandardních hereckých výkonů. Všemu dominuje Bolek Polívka, ne ovšem jako očekávaná hvězda z plakátu k inscenaci. Jeho Šajlok je přesný právě v tiché vnitřní umíněnosti.
Polívka tady není figurkou, od níž se automaticky čeká příval energie a pár špílců navrch. Jeho uvážlivě civilní přístup k roli mu umožňuje hrát nepřepjatě a vychází mu plastický portrét muže, který není jen prohnaný vyděrač nebo v protipólu pouze ubohá oběť mašinérie kolem. Polívkův Šajlok je pozoruhodnou hereckou studií velké Shakespearovy figury a stejně pádným důvodem, proč tuto inscenaci vidět.
Diváckou rozkoš přítomným způsobí i další výkony. Svetlana Janotová je energická nevěsta, milenka i advokátka v mužském přestrojení, má herecké charisma, které naplno prýští do publika. Za Janotovou nezaostává Andrea Březinová jako Šajlokova dcera Jessika, která jí dala místy komické a působivé kontury prohnaného vyčůraného spratka. Komediální kvality roubované nakažlivou hereckou vitalitou stvrdil Michal Isteník v roli Židova sluhy.
Moša díky spolupracovníkům a hereckému ansámblu stvořil obrazově velkou a sdělením silnou inscenaci plnou paradoxů a zrcadlení. Vnitřní fazety celého výsledku odrážejí do publika protiklady a sarkasmus Shakespearovy geniální hry. A v brněnském Benátském kupci se tak pod různými diváckými úhly pohledu můžete sami sebe ptát, kdo má pravdu a kdo právo koho, jak a za co soudit nebo milovat.
POLÍVKA SE VRACÍ JAKO ZLOBNÝ ŠAJLOK
Jiří P. Kříž 9. duben 2014 zdroj Právo
Ještě nebylo u nás doceněno, že v jedné chvíli hned dva jedinečné překladatele, kteří dílo Williama Shakespeara staví i nad mateřštinu autora, má toho času v Evropě jen Česko: Martina Hilského a Jiřího Joska. Benátského kupce toho druhého mohou si vychutnávat v nové inscenaci Stanislava Moši diváci brněnského Městského divadla.
Režisér a principál MdB je si Joskovy kvality náležitě vědom a s dramaturgem Jiřím Závišem ponechali v tříhodinovém příběhu i repliky a monology, které se v naší uspěchané době jindy vyhazují. Nudit vás ale produkce, kterou pro její velkorysou zdobnost umístili v Brně do velkého sálu Hudební scény, určitě nebude. Ani nevím, jestli se v recenzní glose o všech kvalitách stačím zmínit. Moša nijak neuspěchává tempo. Dialogy nechává plynout ve všech liniích mistrova vypravování zvolna a rozvážně, o to však rozhodněji, naléhavěji.
Pro linku ústřední – spor o libru masa z těla benátského kupce Antonia (Petr Štěpán) jako jistiny za půjčku od bohatého Žida Šajloka v případě, že ji v určeném termínu nebude moci splatit – se do divadla v Lidické ulici do své třetí inscenace vrátil Boleslav Polívka.
Bude to určitě od sobotní premiéry až do derniéry největší akvizice. Polívka hrál Shylocka v Hilského (a Feldekově) překladu a v režii Romana Poláka už na hradních Letních shakespearovských slavnostech, které zavítaly v roce 2005 i na olšanskou farmu, ještě Bolkovu. Jeho nový Šajlok ho ale jedinečným způsobem překonává, včetně části Židova trestu za nenávist – vynuceného křtu, v Brně na způsob ponoření celého těla do vody. Vodní ulice a laguna včetně mostu Rialto přes Canal Grande je dominantou znamenitě náznakové scény Christopha Weyerse. Zrcadlí se ve vodě lidé i jejich osudy. Velkorysé, nákladné, invenční, pro velký inscenační formát na Hudební scéně podle toho tvarově dokonalé, se scénou příkladně ladící jsou jako vždy kostýmy Andrey Kučerové.
O Polívkově výkonu daly by se skládat ódy, a jenom kdo pamatuje jeho Mageriho v Baladě pro banditu, naštěstí V. Sísem na filmový pás zaznamenané, ví, že je to jeho Žid až druhý. Nejenom proto není jeho postava v inscenaci dominantní. Tou je bohatá dědička z Belmontu Porcie suverénky brněnské scény Svetlany Janotové; v roli možná nejemancipovanější, nejoduševnělejší a nejchytřejší ženy rozsáhlého Shakespearova díla. Výkon dokonalý, suverénní!
Nejlepší nakonec
Jednu kvalitu jsem si nechal nakonec: hudbu Zdenka Merty. Kompaktní celek nadbíhající střihovému charakteru inscenace. Místy sladkou Venezii evokující, jindy exponované osudy doprovázející, celek filmu přibližující. Klobouk dolů před tou vší suverenitou!
BOLEK POLÍVKA PŘITÁHL CELÉ BRNO
Vratislav Mlčoch 7. duben 2014 zdroj www.babocka.vram.cz
Když Stanislav Moša, ředitel a režisér Městského divadla Brno, přizval Bolka Polívku do svého divadla a obsadil ho do role Žida Šajloka (Shylocka) v Shakespearově Benátském kupci, udělal to nejlepší nejen pro tuto inscenaci, ale i pro svoje divadlo. A ostatně i pro Boleslava Polívku, který dostal příležitost ukázat, že stačí i na navýsost tragické a charakterní role, nejen na klauny s červeným nosem na gumu. A nejen že na takovou roli stačí, že ji dokáže zahrát, co zahrát, prožít na výtečnou. Bolku Polívkovi věříte každou repliku, každé slovo, každé gesto, každý pohled, on tu roli nehraje, on ji doslova žije.
Ale není to jen jeho výkon, co je na této inscenaci pozoruhodné. Scéna Christopha Weyerse je soudobá, velmi chladná, kov, sklo a voda, což evokuje Benátky, a kostýmy Andrey Kučerové do toho zapadají, do alžbětinské doby mají velice daleko, stejně jako do přítomnosti, je to někde mimo čas a prostor.
Já osobně chápu hru jako příběh člověka, stíhaného nepřízní lidí i osudu, který svou touhu po pomstě přehnal. To je všeobecná lidská vlastnost, nejen židovská, a ze hry jsem si vzal jiné ponaučení. Více nežli židovských nebo jiných lichvářů je nutno mít se na pozoru před prohnanými advokáty, kteří dokážou překroutit jakékoliv zákony ke svému prospěchu, jak to ostatně dokládá i naše soudobá právní praxe, nejen ta ze Shakespearovy doby. A také si myslím, že Boleslav Polívka by měl dostat podobných příležitostí více, aby nás přiměl osvěžit si klasický divadelní repertoár o novou dimenzi, o nové pojetí. Zaslouží si to nejen on, nejen Městské divadlo Brno, ale i my, publikum.
