ZPÍVAJÍCÍ ZÁHROBÍ
Vít Závodský 9. únor 2015 zdroj Týdeník Rozhlas
Mnohý filmový fanoušek si rád vybaví známý a dojemný oscarový snímek Jerryho Zuckera, v němž zákeřně zavražděný muž i po své smrti obětavě a láskyplně chrání svou snoubenku před dalšími vrahovými úklady. Stejnojmennou jevištní muzikálovou adaptaci Duch (2011) britského autorského triumvirátu Bruce Joel Rubin, Dave Stewart a Glen Ballard, přeloženou Jiřím Joskem, nastudoval krátce poté v české premiéře v Městském divadle Brno jeho ředitel Stanislav Moša. Vznikla polyžánrová, hudebně vícevrstevnatá dynamická podívaná s romantickými, detektivními, mysteriózními i komickými prvky, s přesnou dějovou linkou, nápaditými scénickými efekty a ocenění hodnými hereckými kreacemi (Dušan Vitázek, Svetlana Janotová, Robert Jícha, Zdena Herfortová). Diváci řady ohlášených repríz se opět mohou přesvědčit, že hudební repertoár Městského divadla soustavně nabízí interpretační profesionalitu, právem kvitovanou domácím i zahraničním publikem i odbornou kritikou.
DUCH V BRNĚ NENÍ JEN BREČÍCÍ LOVESTORY
Michal Prax 23. listopad 2014 zdroj www.studentpoint.cz
V Městském divadle Brno ožila další filmová legenda. Duch, film, který v roce 1990 zaútočil na filmová plátna a získal hned dvě sošky Oscara, v roce 2012 to dopracoval z oblastního uvádění v Manchesteru až na West End.
Městské divadlo Brno si dalo s první muzikálovou premiérou letošní sezóny opravdu záležet. Sáhlo po nesmírně populárním titulu, jehož jméno už předurčuje úspěch. Vždyť když se řekne Duch, každému se ihned vybaví lovestory z 90. let, kdy duch Patricka Swayzeho (Sam) nebyl schopný opustit svoji snoubenku Demi Moore (Molly) a chtěl ji ochránit před svým „přítelem“ Tonym Goldwynem (Carl). Možná se vícero lidem vybaví ještě šílená vědma Oda Mae v osobitém podání Whoopi Goldberg (za roli dostala Oscara!). Jenže, jak se na divadle vypořádat se všemi filmovými pomůckami?
Brněnská inscenace vsází na ryze divadelní provedení. Zatímco v Londýně a New Yorku celou scénu doplňovaly projekce na led obrazovkách, v Brně si vystačili s šikovností animátora Petra Hlouška a scénografickou koncepcí Christopha Weyerse. Celý muzikál vyžaduje náročné technické zázemí a důležitý je zejména timing. Vrcholem scénografického zpracování je pak scéna v metru nebo sražení Willieho autem. Důležitý je také light design, který dopadl na výbornou. Úžasný je zejména efekt laserového prstence, který prochází skrze publikum, které tak dostává možnost vyprovodit Sama na poslední cestu. Ale Sama vidíme také procházet jinými lidmi, dveřmi nebo levitovat v metru. Důležité jsou také efekty stažení do pekla a vynášení do nebe, které působí poměrně přirozeně. Kostýmy Andrey Kučerové jsou současné a civilní. V případě Ody Mae pak ve správně černošském ethno stylu kříženém s cikánskými pozlátky.
Povedený je i překlad Jiřího Joska. Neuchyluje se ke zbytečným popisnostem a vznosným rýmům. Skvělá je i hudba z pera Davea Stuarta a Glena Ballarda. Ačkoliv se jedná většinou o popové písničky, v původní orchestraci spíše elektronické, v MdB dostávají daleko klasičtější orchestrální podobu. Jednoduše řečeno, všechny moderní vychytávky včetně elektronických podkresů jsou v Brně ty tam. Jedinou výjimkou je píseň Ducha v metru, která by bez elektronické hudby nefungovala. Nechybí ani známá filmová Unchained melody, tentokráte zčásti parodující Elvise Presleyho, kterou představitelé Sama doprovází na kytaru. Choreografickému ztvárnění Hany Kratochvilové se dá máloco vytknout. Vše poměrně dobře funguje. Choreografickým vrcholem je rozhodně číslo Jsem za vodou.
Výkonům vévodí černoška Oda Mae, věštkyně a spiritistka. Pokaždé, když se na jevišti objeví, strhne na sebe veškerou pozornost. V roli se alternují tři dámy, každá má cosi do sebe, říkají stejný text, zpívají stejné písně, a přesto je každá úplně jiná. Andrea Březinová je nejmladší a nejztřeštěnější. Markéta Sedláčková je geniální pěvecky i herecky. Zdena Herfortová je nejstarší, ale nejživelnější. Bude vás jednoduše bavit. Každý fór, pohyb i gesto má do detailu promyšlené!
V postavě Sama se alternují Aleš Slanina a Dušan Vitázek. Alternace je to velice vyrovnaná a na jejich provedení neshledávám žádné nedostatky. Pěvecky jsou oba výborní.
„Svině převlečená za kamaráda“ – nevím, jak jinak popsat charakter Carla. Oba jeho představitelé jsou naprosto rozdílní a odlišní. Zatímco Jícha je sebejistý do poslední chvíle, Studénkův Carl je psychicky rozpolcený a rozrušený. Zdatně mu sekundují Jakub Zedníček nebo Kristian Pekar v roli Willieho. V menších rolích pak září Milan Němec (Duch v nemocnici), plesniví Duchové v metru Stano Slovák nebo Igor Ondříček a Viki Matušovová, Tereza Martinková a Hana Kováříková v rolích sester Ody Mae.
Brněnský DUCH je po všech stránkách náročnou inscenací. Ať už se jedná o věci technické, herectví nebo zpěv. Pro některé to může znít jako zklamání, ale v Brně to zase zvládli na výbornou. DUCH je inscenace, která nemá jediné hluché místo. Budete zatajovat dech, plakat, královsky se bavit. V podstatě jsem nikdy neviděl muzikál, který by skloubil krimi, romantiku a komedii. DUCH tohle všechno dávkuje po troškách s dokonalým timingem. V Brně rozhodně nezůstává jen u kapesníčkového slaďáku pro ženy, ale setkáte se s bezkonkurenční krimi-romanticko-hororovo-sci-fi muzikálovou podívanou pro všechny generace!
STRHUJÍCÍ DIVADLO PLNÉ KOUZEL - Česká premiéra muzikálu DUCH v Brně
Konrad Schröder, přeloženo z němčiny 19. listopad 2014 zdroj Blickpunkt Musical
Vražda, do které je zapleten nejlepší přítel oběti, a navíc láska, která pokračuje i po smrti, vytvářejí dohromady směs, která působí přesvědčivě nejen na filmovém plátně, ale i jako dojemný a současně napínavý a zábavný muzikál. Pouhé tři roky po původním uvedení muzikálu v Manchesteru dospěl nyní DUCH také na jeviště v českém Brně, kde v podání ředitele Stanislava Moši přesvědčil svým zdařilým provedením, které ukazuje, že představení funguje i bez obrovských LED panelů použitých v originální inscenaci a přitom je snad dokonce ještě působivější než kdykoli dříve.
Děj začíná již během předehry: bankéř Sam (Dušan Vitázek) a jeho přítelkyně Molly (Ivana Odehnalová) se stěhují do mezonetového apartmánu, Samův kolega Carl (Robert Jícha) pomáhá se stěhováním. Za zvuku klasického songu Unchained Melody, zpívaného v angličtině, se při proměně, důvtipně maskované videoprojekcí, změní místo děje – z bytu se přenášíme na Wall Street, kde jsou právě Sam a Carl na cestě do kanceláře. Vyvrcholením je velké taneční číslo Víc, které uvádí hektický svět financí, při němž je taneční soubor ještě „znásoben“ videoprojekcí. To, co bylo v Londýně stále vtěsnáno do jedné scény, je zde vyjádřeno pomocí pěti různých obrazů, které se neustále plynule a skoro nepozorovatelně přelévají jeden do druhého. Dochází tak k dalšímu zvýšení tempa, kterým se rozvíjí děj představení.
Když se Molly a Sam znovu ocitají v bytě, Molly se ptá, proč jí Sam nikdy neřekne „miluji tě“ a odpovídá jenom „taktéž“. Ale Sam se už k tomu, aby jí řekl, že ji miluje, nedostane, protože je zastřelen při přepadení a přihlíží, jak jeho tělo převážejí do nemocnice, aniž by chápal, co se vlastně děje. Zde se setkává s mužem (Milan Němec), který mu vysvětluje, že jsou teď oba duchové. Vypráví Samovi, co se děje, když člověk zemře, a oba se stávají svědky toho, jak jedna žena umírá a její duch stoupá do nebe. Je to cesta, která je zatím Samovi zapovězena, dokud na zemi nevyřídí všechny své záležitosti.
Sam sedí v bytě u Molly a musí přihlížet, jak jí Carl pomáhá odklízet jeho věci. On sám jí nemůže dát nijak najevo svou přítomnost a není ani schopen procházet zdí jako jiní duchové. Když byt přichází prohledat jeho vrah, nemůže na to Sam Molly upozornit, ani ho zahnat. Zjistí však, že Carl pověřil zločince Willieho (Jakub Zedníček), aby Sama přepadl, čímž chtěl zabránit odhalení nelegálního praní peněz pro drogový kartel.
V metru potkává Sam Ducha (Stano Slovák), který dokáže pohybovat lidmi a předměty a způsobuje tak chaos, který je vytvářen působivou kombinací klasické iluze, nápaditého osvětlení a videoprojekcí.
Sam je zoufalý z toho, že nemůže navázat kontakt s Molly, proto vyhledá médium Odu Mae (Zdena Herfortová), která společně se svými dvěma asistentkami předstírá, že dokáže zprostředkovat kontakt mezi živými a mrtvými. Díky ní se Samovi podaří spojit se s Molly, která ovšem nechce věřit, že Oda Mae skutečně komunikuje s duchem. Sam přemluví pomocí Ody Mae Molly, aby se obrátila na policii, tam ji však nechtějí brát vážně.
Od Ducha v metru (Stanislav Slovák) se Sam konečně naučí pohybovat předměty, a od té doby této schopnosti využívá k tomu, aby zasáhl proti Carlovi.
Obchody Ody Mae začínají vzkvétat poté, co se skutečně ocitá v kontaktu se záhrobím. Když ji napadne Samův vrah, Sam ji úspěšně ubrání a zabije ho.
Vedena Samovými instrukcemi jde Oda Mae nejistě a pod falešným jménem do banky, kde pracuje Carl, a nechá si pod jménem Rita Miller vyplatit šek na 10 milionů dolarů z jednoho z jeho účtů, které slouží k praní peněz. Současně Sam vyděsí Carla v jeho kanceláři poletováním pořadačů. S 10 miliony dolarů opouštějí Sam a Oda Mae banku a Samovi se ji jen stěží podaří přesvědčit, že si peníze nemůže nechat. Namísto toho je darují klášteru, jehož jeptišky sbírají milodary na ulici.
Když Sam nechá Odu Mae stojící před domem přečíst zprávu, kterou drží Molly v rukou, a ta se nakonec záhadně sama poskládá, Molly konečně uvěří, že je Sam tady. Když se objeví Carl, Sam ho zabije padajícím dílem okenní tabule. Sam pak vstoupí do těla Ody Mae, jejímž prostřednictvím ho Molly může uvidět, a oba mají konečně možnost se rozloučit. Vzhledem k tomu, že jeho úkol byl splněn, může teď Sam opustit svou podobu ducha.
Při adaptaci filmu na muzikál se může leccos pokazit, ale DUCH je bezesporu jednou z nejzdařilejších adaptací pro muzikálovou scénu. Scénář, který napsal Bruce Joel Rubin, prokazuje i po 25 letech od natočení filmu stále svou sílu a přesvědčuje nás prostřednictvím dojemného milostného vztahu, vynalézavého humoru a přitažlivosti klasické duchařské historky. Spolu s hudbou, kterou vytvořili Dave Stewart a Glen Ballard, tak vznikl titul, který bude mít ještě dlouho své pevné místo v hracích plánech divadel.
Režisér Stanislav Moša vypráví příběh Molly a Sama prostřednictvím zcela klasických divadelních prostředků – takřka naturalisticky – o mnoho magických momentů se postarají jednoduchá kouzla, která jsou stěží postřehnutelná a vznikají díky kombinaci scény (Christoph Weyers), osvětlení (David Kachlíř) a videoprojekce (Petr Hloušek a Dalibor Černák): počínaje stěnami, jimiž účinkující skutečně frontálně procházejí přímo k divákům, přes předměty, které se z nevysvětlitelných příčin pohybují – počínaje rámy obrazů, létajícími pořadači, telefonními přístroji a padajícími tabulemi, až po praskající okenní skla a zrcadla, na nichž se objevují nápisy. Tam, kde ještě v Londýně účinkující uváděli předměty do pohybu pomocí lehkého dotyku ruky nebo nohy, stačí v této inscenaci již paže natažená správným směrem. To, co by mohlo na první pohled vypadat jako přehnaná hra s iluzemi, zde je prostředkem vyprávění příběhu, přičemž tomuto účelu slouží daleko lépe než chladné videokostky v originální inscenaci, které herce opticky potlačují.
Scénu Christopha Weyerse tvoří téměř 50 obrazů, které se mnoha způsoby vždy nově proměňují a prostřednictvím pojízdných stěn vestavěných v dvojúrovňových podestách a zavěšených prvků vytvářejí obrazy řady míst, přičemž autor využívá všech možností, které mu poskytuje pouhých 10 let stará Hudební scéna divadla. Malé LED proužky na stěnách a další projekce zajišťují, že tyto prvky vytvářejí téměř v každé scéně nový prostor, aniž by se příliš často opakovaly. Technici, kteří jsou během proměn za tmy občas vidět na přední části jeviště ve světle z orchestřiště, jen připomínají, že nejsme v jednoúčelové produkci, která stála miliony eur, ale v repertoárovém divadle, na jehož jevišti se hraje řada titulů.
Kostýmová výtvarnice Andrea Kučerová vytvořila jednoduchý, ale přiléhavý obraz tvořený zcela běžným oblečením. Pouze Oda Mae a její asistentky a duchové mají zvláštní kostýmy, které u duchů mnohdy vytvářejí díky svým proměnám od bílé k černé dojem, že se postavy vznášejí.
Důležitým prvkem inscenace je také choreografie Hany Kratochvilové, která sice navázala na prvky z tanců v londýnské inscenaci, ale přesto zde působí nově a svébytně. Jedinou drobnou vadu této produkce představuje to, že v „dvojexpozici“ tanečníka a jeho siluety nad ním na videu je občas vidět, že účinkující netančí přesně stejně jako animace.
Velký soubor Městského divadla Brno ukazuje, že ovládá všechny prvky muzikálu, a tak jsou všechny role v DUCHovi obsazeny herci tohoto divadla, kteří zvládají stejně kvalitně herectví, zpěv i tanec, a ujali se velkého počtu rolí v muzikálu strhujícím způsobem. Zde divadlo těží ze své specializace, které se věnuje už řadu let a jejímž nesporným těžištěm je žánr muzikálu.
Shrneme-li vše, máme před sebou poutavý, zábavný a jímavý divadelní večer, který navazuje na známé prvky filmové předlohy, aniž by pouze mechanicky přenášel film na jeviště. I kdyby člověk nerozuměl češtině, zažije asi jen 120 km od Vídně více než pozoruhodné muzikálové představení, jaké bychom si přáli vidět v mnoha německých divadlech.
Duch přidal triky i korupci na Wall Street
Luboš Mareček 23. říjen 2014 zdroj www.echo24.cz
Do svého portfolia muzikálových novinek, které dříve uváděli na anglické či americké půdě, přidalo Městské divadlo Brno další položku. V české premiéře nasadilo muzikál Duch, který je adaptací stejnojmenného romantického filmu z roku 1990. Muzikál už prošel světem, ale dosud ho viděly jen čtyři evropské země.
Jevištní verze Ducha vznikla před třemi lety v Manchesteru, titul posléze putoval na londýnský West End a později se objevil i na Broadwayi. Muzikály inspirované celuloidovým uměním či přímo divadelní přepisy filmů nejsou žádnou novinkou. V Městském divadle Brno rádi sahají po takových dílech, kterým cestu ke slávě či diváckému úspěchu klestil nejdříve film. Stačí namátkou připomenout jen v posledních třech letech uvedené tituly jako Donaha!, Mary Poppins, Kvítek z horrroru či Flashdance.
Na scéně levitují duchové
Z výše jmenovaných muzikálů se v Brně většinou staly divácké hity a nejinak tomu bude zřejmě i v případě Ducha. Ten ovšem volí jiné prostředky a témata než jeho předchůdci. Vedle dojemné love story, v níž mrtvý Sam ochrání svoji živou Molly a až teprve poté jeho duše dojde klidu, je to nyní také napínavý příběh o korupci na Wall Street a navrch vtipná duchařská fantasy. Zručným scenáristickým (libreto a texty písní vytvořil sám autor filmového scénáře Bruce Joel Rubin) prorůstáním naznačených žánrů, spoustou technických fines, popově znějící hudby a zběsilého tempa vznikla v Brně zábava, která bude konvenovat nejen romanticky založeným divákům.
Režisér inscenace Stanislav Moša je zkušeným autorem podobných velkých spektáklů. Pro svého Ducha navrch našel ideální spolupracovníky. Scénograf Christopher Weyers vytvořil dvojúrovňovou scénu, která se lehce promění v rozlehlý loftový byt zamilované dvojice, tunel v metru, přijímací kabinet potřeštěné černošské senzibilky či jenom náznakem mobiliáře v luxusní kancelář bankéřů.
K úspěchu představení přispívají také umné scénické projekce Petra Hlouška a Dalibora Černáka, jejichž promítané videosmyčky jednou velmi dynamizují sborové scény ranní špičky z newyorského Wall Streetu, jindy třeba dokonale sugerují levitující duchy v průsvitném vagonu podzemní dráhy. K tomu připočtěte laserové efekty, které rýsují onen tunel do života po životě či závěrečnou cestu Sama k nebesům, nebo třeba vznášející se postavy a vzduchem plující předměty. Na své si tak přijdou i diváci, kterým může dojemný příběh ústřední dvojice připadat místy sladkobolný.
Cukrkandl i jazz
Muzikál Duch se dokáže ve třech hodinách ve standardu populární muziky lehce proměňovat i hudebně. Zní cukrkandlově znějící dueta, ale i svižná čísla s ozvukem jazzu, swingu či černošských gospelů nebo ukázku rapovaného songu. A hudební nastudování živého orchestru je tady už tradičně pod taktovkou Dana Kalouska zážitkem.
I přes drhnutí v prvním pěveckém výstupu při premiérovém večeru se představitelé hlavních rolí velmi rychle dostali do formy. Svetlana Janotová je černovláska jako filmová Demi Moore a Dušan Vitázek podobně urostlý hezoun jako Patrick Swayze. Mnohem důležitější než lehká typová podobnost s hollywoodskými hvězdami je však jejich schopnost traktovat dojemný tragický příběh až civilně, sympaticky a bez očekávané muzikálové ulepenosti. Oba jsou velmi zkušenými muzikálovými hráči, což ostatně při této show jen potvrzují zpěvem i herectvím.
Jakousi nevěrohodnou nasládlost obešli i při ústřední melodii muzikálu (ale i filmu), tedy při jediném známém hitu večera, kterým je slavná Unchained Melody už z roku 1955. Křehký milostný song proslavil Elvis Presley a brněnští inscenátoři jej záměrně jako jediné písňové číslo nechali zaznít v anglickém originále.
Senzibilka kraluje
Premiéra Ducha měla i jinou devízu. Stal se jí výkon Zdeny Herfortové v roli bláznivé spiritistické podvodnice Ody Mae, která jediná zprostředkovává komunikaci mezi mrtvým Samem a Moly. Herfortová si svou bláznivou a tělkou načerněnou podvodnici v šíleném etno oblečku užívá s takovou vervou, že vyvolává salvy smíchu a ovace ještě před děkovačkou. Jde o koncizní, ze řetězu neutržený a publiku lacině nenadbíhající výkon, v němž herečka přesně dávkuje grimasy, intonační i gestické piruety. Její podvodná věštkyně je k smíchu a přitom nic neztrácí z lidské opravdovosti.
Muzikál Duch je ovšem dílem celého kolektivu. Nutno pochválit energická sborová čísla, šířící nakažlivou vervu z pohybu a nabízející funkční a vynalézavou choreografii Hany Kratochvílové. Pochvalu zaslouží i výkon Roberta Jíchy jako padoucha Carla, či hřmotného a zábavného Ducha v metru, jak jej nabízí Igor Ondříček.
Triky herecké v kombinaci s těmi iluzorními a technickými se ve finále slévají do příjemné zábavy, která vedle emocionálního vkladu pro citlivé povahy nabídne skvělé duchařské uvolnění pro ty otrlejší a rozptýlení pro všechny bez rozdílu. Kouzlí tady divadelní finty, výborné svícení, šlapající muzika a svými výkony zejména všichni aktéři. Není potřeba vytahovat trochu barvotiskové sdělení muzikálu o všemocné síle čisté lásky. Silný cit tady samozřejmě vítězí, darebáci jsou uvrženi do pekla a živí přihlížející zjistí, že se u toho dá zažít vedle dojetí také hodně životadárné a nikoliv duchamorné legrace.
DUCH PŘIDAL TRIKY I KORUPCI NA WALL STREET
Luboš Mareček 23. říjen 2014 zdroj www.echo24.cz
Do svého portfolia muzikálových novinek, které dříve uváděli na anglické či americké půdě, přidalo Městské divadlo Brno další položku. V české premiéře nasadilo muzikál DUCH, který je adaptací stejnojmenného romantického filmu z roku 1990. Muzikál už prošel světem, ale dosud ho viděly jen čtyři evropské země.
Jevištní verze Ducha vznikla před třemi lety v Manchesteru, titul posléze putoval na londýnský West End a později se objevil i na Broadwayi. Muzikály inspirované celuloidovým uměním či přímo divadelní přepisy filmů nejsou žádnou novinkou. V Městském divadle Brno rádi sahají po takových dílech, kterým cestu ke slávě či diváckému úspěchu klestil nejdříve film. Stačí namátkou připomenout jen v posledních třech letech uvedené tituly jako Donaha!, Mary Poppins, Kvítek z horrroru či Flashdance.
Z výše jmenovaných muzikálů se v Brně většinou staly divácké hity a nejinak tomu bude zřejmě i v případě DUCHa. Ten ovšem volí jiné prostředky a témata než jeho předchůdci. Vedle dojemné love story, v níž mrtvý Sam ochrání svoji živou Molly a až teprve poté jeho duše dojde klidu, je to nyní také napínavý příběh o korupci na Wall Street a navrch vtipná duchařská fantasy. Zručným scenáristickým (libreto a texty písní vytvořil sám autor filmového scénáře Bruce Joel Rubin) prorůstáním naznačených žánrů, spoustou technických fines, popově znějící hudby a zběsilého tempa vznikla v Brně zábava, která bude konvenovat nejen romanticky založeným divákům.
Režisér inscenace Stanislav Moša je zkušeným autorem podobných velkých spektáklů. Pro svého DUCHa navrch našel ideální spolupracovníky. Scénograf Christoph Weyers vytvořil dvojúrovňovou scénu, která se lehce promění v rozlehlý loftový byt zamilované dvojice, tunel v metru, přijímací kabinet potřeštěné černošské senzibilky či jenom náznakem mobiliáře v luxusní kancelář bankéřů.
K úspěchu představení přispívají také umné scénické projekce Petra Hlouška a Dalibora Černáka, jejichž promítané videosmyčky jednou velmi dynamizují sborové scény ranní špičky z newyorského Wall Streetu, jindy třeba dokonale sugerují levitující duchy v průsvitném vagonu podzemní dráhy. K tomu připočtěte laserové efekty, které rýsují onen tunel do života po životě či závěrečnou cestu Sama k nebesům, nebo třeba vznášející se postavy a vzduchem plující předměty. Na své si tak přijdou i diváci, kterým může dojemný příběh ústřední dvojice připadat místy sladkobolný.
Muzikál DUCH se dokáže ve třech hodinách ve standardu populární muziky lehce proměňovat i hudebně. Zní cukrkandlově znějící dueta, ale i svižná čísla s ozvukem jazzu, swingu či černošských gospelů nebo ukázka rapovaného songu. A hudební nastudování živého orchestru je tady už tradičně pod taktovkou Dana Kalouska zážitkem.
Svetlana Janotová je černovláska jako filmová Demi Moore a Dušan Vitázek podobně urostlý hezoun jako Patrick Swayze. Mnohem důležitější než lehká typová podobnost s hollywoodskými hvězdami je však jejich schopnost traktovat dojemný tragický příběh až civilně, sympaticky a bez očekávané muzikálové ulepenosti. Oba jsou velmi zkušenými muzikálovými hráči, což ostatně při této show jen potvrzují zpěvem i herectvím.
Jakousi nevěrohodnou nasládlost obešli i při ústřední melodii muzikálu (ale i filmu), tedy při jediném známém hitu večera, kterým je slavná Unchained Melody už z roku 1955. Křehký milostný song proslavil Elvis Presley a brněnští inscenátoři jej záměrně jako jediné písňové číslo nechali zaznít v anglickém originále.
Premiéra DUCHa měla i jinou devízu. Stal se jí výkon Zdeny Herfortové v roli bláznivé spiritistické podvodnice Ody Mae, která jediná zprostředkovává komunikaci mezi mrtvým Samem a Molly. Herfortová si svou bláznivou a tělkou načerněnou podvodnici v šíleném etno oblečku užívá s takovou vervou, že vyvolává salvy smíchu a ovace ještě před děkovačkou. Jde o koncizní, ze řetězu neutržený a publiku lacině nenadbíhající výkon, v němž herečka přesně dávkuje grimasy, intonační i gestické piruety. Její podvodná věštkyně je k smíchu a přitom nic neztrácí z lidské opravdovosti.
Muzikál DUCH je ovšem dílem celého kolektivu. Nutno pochválit energická sborová čísla šířící nakažlivou vervu z pohybu a nabízející funkční a vynalézavou choreografii Hany Kratochvilové. Pochvalu zaslouží i výkon Roberta Jíchy jako padoucha Carla, či hřmotného a zábavného Ducha v metru, jak jej nabízí Igor Ondříček.
Triky herecké v kombinaci s těmi iluzorními a technickými se ve finále slévají do příjemné zábavy, která vedle emocionálního vkladu pro citlivé povahy nabídne skvělé duchařské uvolnění pro ty otrlejší a rozptýlení pro všechny bez rozdílu. Kouzlí tady divadelní finty, výborné svícení, šlapající muzika a svými výkony zejména všichni aktéři. Není potřeba vytahovat trochu barvotiskové sdělení muzikálu o všemocné síle čisté lásky. Silný cit tady samozřejmě vítězí, darebáci jsou uvrženi do pekla a živí přihlížející zjistí, že se u toho dá zažít vedle dojetí také hodně životadárné a nikoliv duchamorné legrace.
Luboš Mareček, www.echo24.cz, 23. 10. 2014
Muzikálový Duch pobaví i strhne smrští efektů
Lenka Suchá 20. říjen 2014 zdroj www.brnenskydenik.cz
Legendární oscarový film Duch (Ghost), ve kterém v roce 1990 zazářili Patrick Swayze, Demi Mooreová a Whoopi Goldbergová, představilo tuto sobotu u nás vůbec poprvé v jevištní verzi Městské divadlo Brno. Romantický příběh o lásce silnější než smrt nastudoval brněnský tým pod vedením režiséra Stanislava Moši tři roky od světové premiéry a jako teprve čtvrtá evropská země. S náročnou adaptací plnou jevištních přeměn, rychlého sledu scén a moderních technických efektů si poradil na výbornou.
Libreto k muzikálu Duch napsal autor původního filmového scénáře Bruce Joel Rubin. I při převádění na divadelní prkna stvořil věrnou adaptaci filmu, která se jej drží scénu po scéně. Divák od začátku sleduje plynulý příběh, který umně kombinuje mluvené pasáže s písničkami stejně tak jako dramatické a komické scény.
V závratném tempu a za využití takřka filmových střihů se v něm obrazy střídají jeden za druhým. Výjimkou přitom nejsou ani několikanásobné změny prostředí v průběhu jedné písně. Hned úvodní dvacetiminutovka muzikálu tak sice nedává divákovi příliš možností vydechnout, ale skrz tuto klipovitou roztříštěnost bohužel ani možnost nechat se naplno vtáhnout do děje.
To se daří teprve s tragickou smrtí hlavního hrdiny Sama. V momentě, kdy jeho duch zůstává na zemi, aby zde nalezl svého vraha a objasnil svou nespravedlivou smrt, nabírá děj na obrátkách. Postupně totiž vychází najevo, že za Samovou smrtí stojí jeho nejlepší kamarád Carl, který navíc touží získat i lásku Samovy přítelkyně Molly. Od této chvíle si tak divák může naplno začít užívat napínavé detektivky s mysteriózními prvky a chvílemi až bláznivou komikou.
Ještě větší grády příběh dostává po zapojení praštěné šarlatánky Ody Mae. Jedině ona je totiž schopná zprostředkovat kontakt mezi mrtvým Samem a Molly. Ostřílená činoherní i muzikálová herečka Zdena Herfortová uchopila postavu černošské spiritistky s velkou chutí. V obdivuhodném tempu a s neutuchajícím elánem si užívá vděčně napsané figury s množstvím komických replik, za což po právu sklízí hned několikrát potlesk na otevřené scéně.
Právě ve společných výstupech s Herfortovou je nejsilnější i představitel dvojrole Sama a ducha Dušan Vitázek (výborné je použití klasické nekonečné dětské písničky Pes jitrničku sežral). Frustraci a bezmoc z toho, že jej všichni na scéně vlastně jen přehlížejí a nikdo ho nemůže slyšet, Vitázek přesně promítl do výrazu a gest, kdy je jeho tělo stále jakoby v napětí a odhodlané jednat. Po dlouhé době velkou muzikálovou příležitost využil v „záporňákovi" Carlovi i Robert Jícha.
Po hudební stránce muzikál kombinuje pestrou směs stylů od romantických duetů (Vyznání), popových písní (Víc), rockově laděných songů až po swingově-jazzové melodie (Bludná duše), černošský gospel (Za vodou) a dokonce i rapové pasáže. Ústřední melodií muzikálu je však i z filmu známý hit Unchained Melody, který autoři Hy Zaret a Alex North původně napsali už v roce 1955. Milostnou píseň, kterou svým podáním proslavil Elvis Presley nebo u nás Karel Gott, nechali brněnští tvůrci zaznít jako jedinou záměrně v anglickém originále.
Na co však divák čeká u muzikálu Duch nejvíce, je jevištní ztvárnění filmových triků. Tím spíše, že brněnský divák je od produkcí Městského divadla z minulosti „namlsaný" specialitami typu vznášející se lidé vzduchem (Čarodějky z Eastwicku), stepování hlavou dolů (Mary Poppins) či tanec pod sprchou (Flashdance).
Scéna Christopha Weyerse využívá principů překrývání různých geometrických tvarů. Za pomoci náznaků jednoduše střídá prostředí bytu Molly, kanceláře Sam a Carla, věštírny Ody Mae či baru. Významově je tentokrát hodně propojená s projekcemi, animacemi a trikovými efekty, čímž se řadí k technicky vůbec nejnáročnější inscenaci v historii Hudební scény.
I na jevišti se tak diváci dočkají procházení zdí a zavřenými dveřmi, levitování předmětů i lidí, odchodů mrtvých do nebe či naopak stahování padouchů do pekla. Mnoho triků funguje za přiznané divadelní iluze, s velkým podílem moderního zvukového a světelného designu, ve většině případů i za využití osvědčených principů černého divadla. Jako celek však působí jevištní kouzla kompaktně a diváky nepochybně ohromí i díky tomu, v jak rychlém tempu se na ně valí.
Muzikál Duch se na repertoáru Městského divadla Brno s jistotou zařadí k hitům, jakými už teď jsou Flashdance, Jekyll a Hyde nebo Donaha! Kombinace silného příběhu, líbivých melodií, skvělých hereckých výkonů a hlavně u nás dosud nevídané koncentrace scénických triků zafungovala na diváky už před premiérou natolik, že všechny reprízy Ducha jsou až do konce roku vyprodané.
Muzikál Duch kouzlí jak herci, tak orchestrem
Luboš Mareček 20. říjen 2014 zdroj www.mestohudby.cz
Další českou premiéru světového muzikálu si o víkendu připsalo do svého repertoáru Městské divadlo Brno. Novinka s názvem Duch mnohým napoví, že jde o divadelní adaptaci stejnojmenného amerického filmu z roku 1990, který získal dva Oscary a v hlavních rolích zazářili Demi Moore, Patrick Swayze a Whoopi Goldberg. Divadelní muzikálové zpracování Ducha mělo premiéru před třemi lety v britském Manchesteru, titul se brzy přesunul na londýnský West End a později i na Broadwayi. A není bez zajímavosti, že tuzemské uvedení představuje teprve čtvrtou evropskou zemi, kde se titul hraje.
Muzikál Duch tedy příběh záhrobní lásky, kdy mrtvý Sam ochraňuje svou Molly, aby jeho duše posléze mohla odejít do nebe, není jenom prvoplánová love story. Autor divadelní verze, který se podílel i na filmu – tedy scenárista Bruce Joel Rubin, se držel originální předlohy. Právě on získal Oscara za story, která však umně kombinuje zamilovaný příběh mladého bílého páru a napínavou krimi zápletku s ukázkovými gaunery a navrch vše roubuje na crazy komedii se švihlou černošskou senzibilkou.
Duch je vlastně ideální matérií pro muzikálový soubor z Lidické ulice, protože ten dokáže nabídnout vše, co si tento druh hudebního divadla žádá. A sice výtečné sólisty i sbor, našlapaný orchestr a také efektní scénické pojetí, které se musí vyrovnat s fígly z filmu. Filmové triky umožnily, že se prostupovala hmotná a nehmotná těla, s pomocí animace se skákalo do vagónů jedoucího metra nebo levitovaly drobné mince. Divadlo má zase v ruce jiné trumfy a ty se tady podařilo objevit, použít i naplnit.
Pojďme si to vše postupně probrat u brněnského divadelního provedení. Režisér inscenace Stanislav Moša jako zkušený muzikálový matador ví, že podobná látka vyžaduje zejména svižné provedení. Ostatně jedenačtyřicet předepsaných scén, v nichž se neustále mění prostředí, mluví samo za sebe. Mošova inscenace v přesně podchyceném tempu, které se ovšem nezalyká sebou samým, pomyslně rotuje ve dvou pólech. Romantický, nikoliv však jednostrunně sladkobolný příběh lásky prorůstá do technické podívané, v níž se kouzlí efektními lasery, vznášením osob i předmětů a také světly a scénickými projekcemi Petra Hlouška a Dalibora Černáka. Světelná režie a dotáčky představují zážitek sám o sobě.
Brněnský Duch však neokouzlí diváka jenom přehršlí technických fines, jejichž množství je naštěstí uměřené – hudební divadlo není utlačené čistě vizuální šou. K opulentnímu výslednému zážitku přistupuje i hbité hudební nastudování dirigenta Dana Kalouska. Jeho taktovka nedá muzikantům ale ani divákovi vydechnout a popový hudební standard Davea Stewarta a Glena Ballarda podepře právě svěžím tempem.
Jediným velkým hitem ve smyslu tohoto slova je v muzikálu Duch stará píseň z 50. let, která se od svého vzniku dočkala desítek verzí. Jednu z nejslavnějších podob Unchained Melody nazpíval v 70. letech Elvis Presley a právě ji si pamětníci filmu okamžitě vybaví od prvních tónů.
Jak už jsem naznačil, jednou z efektních položek Mošovy inscenace jsou skvěle zvučená sborová čísla se svěží choreografií Hany Kratochvílové zejména z pouličních čísel na Wall Street. Sobotní premiéra se sice rozjela poněkud drkotavým provedením duetu dvou hlavních představitelů Svetlany Janotové a Dušana Vitázka, oba představitelé hlavních rolí se však záhy vyvarovali intonančních nepřesností, nesouladu a diváka postupně naplno vtáhli do příběhu. Vitázek svého Sama nesrazil do sladkobolného podání, i když by k tomu vyšší polohy mnoha jeho písní i tenorový part lehce sváděly. Možnou uplakaně strhanou polohu teskníci milenky obešla také Janotová, která dokázala ze své role vytěžit vcelku dramatickou a energickou esenci.
I když jmenovaný pár tančí i zpívá s velkým nasazením, dlužno přiznat, že při premiéře je bezmála zastínila generačně odrostlejší Zdena Herfortová jako černošská šarlatánka Oda Mae. Bez větší nadsázky se dá říci, že právě Herfortová v luxusně karikované a s plnou komediální vervou i zkušeností odehrané úloze, je vlastně nosným pilířem a ozdobou večera. Její výkon diváky elektrizuje a vyvolává v nich neskutečné salvy smíchu. Její neskutečný zápal, který nikdy nesklouzne k vlezlému pocitu, že by herečka až příliš tlačila na pilu, tady funguje i jako skvělý pendant k přece jenom lehce uslzené love story, kterou nepřekazí ani smrt. Uznání zaslouží také Robert Jícha jako pěvecky enigmatický a herecky předpisově odporný padouch Carl.
Za zmínku jistě stojí také kostýmy Andrey Kučerové, která své duchy oblekla do šatů přecházející od černé po šedou tedy bytostí, které nepatří ještě na žádný břeh pozemského ani posmrtného života. Návrhářka kostýmů se posléze vyřádila také na etnickém oblečku černošské vědmy, i když její růžový kostýmek s kloboučkem nápadně prozrazuje inspiraci filmem. Funkční a rychlé proměny umožňuje scéna Christopha Weyerse, který hodně využívá posuvných stolů a umožňuje realizovat vizi režie, co se spádu tříhodinového kusu týče.
Mošův Duch je ukázkou muzikálové produkce, která je minuciózní ve všech složkách. Jinými slovy: tady se nebloudí mezi výstupy hlavních hvězd a sborovými choreografiemi, ale vše je precizováno až do nejmenšího epizodního výstupu. Inscenace je ukázkou svižné zábavy, v níž si přijdou na své milovníci romantiky i ctitelé moderního muzikálového divadla.
Po Mrtvých duších Duch
Jaroslav Štěpaník 20. říjen 2014 zdroj www.brnozurnal.cz
Městské divadlo Brno s úspěchem vsadilo na „záhrobní tematiku“. Nejprve Mrtvé duše, výborná inscenace Hany Burešové, po činohře na hudební scénu vstoupil (též úspěšně) Duch. (Premiéra 18. 10.) Jak se dnes říká, kultovní film (1990), byl střižen podle klasického hollywoodského receptu. Umné propojení více žánrů dodalo snímku na působivosti, zabránilo vzniku melodramatu či přímo sentimentálního dojáku. I tak, když film vstoupil do kin, diváci prý vstupovali s vyšším počtem kapesníků. V Mexiku před projekcí filmu režiséra Jerryho Zuckera fasovaly návštěvnice před kinosálem sadu papírových kapesníčků. Někdy nestačila.
Lovestory Sama a Molly přeruší vražedná intrika, máme detektivní zápletku. On se ocitá v posmrtném světě, zachovává si však kontakt s tím dosud naším, dokud se nepomstí a neochrání svou lásku. Takže fantasy, a poté: potřebné komediální odlehčení. To zajistí svérázná postava podvodné věštkyně, která se proti vlastní vůli mění z šarlatánky v opravdové medium. (Filmová představitelka Whoopi Goldberg za roli získala Oscara, scénárista Bruce Joel Rubin stejné ocenění za přesně namíchanou, divácky působivou směs žánrů.) Chybět nemůže happy end, byť krapet jiný. Duch Sam opouští definitivně náš svět i milovanou Molly, ta však jako on ví, že láska je věčná, a že se nakonec sejdou, kde on na ni čeká. Tedy: pohádka, a hezká! Kdo by takové, alespoň občas, neměl rád a třeba si i nezaslzel.
Děj jak stvořený pro muzikál, až se lze divit, že autor filmového scénáře čekal tak dlouho. Pustil se do toho ve spolupráci s povolanými hudebníky: britským popovým muzikantem Davidem A. Stewartem a Glenem Ballardem, americkým písničkářem a producentem. Úspěšná premiéra v Manchesteru (2011), odtud přesun na londýnský West End, v roce 2012 Brodway, pak další světová města.
Brněnská inscenace je opravdu povedená a bude nejspíš tím, čemu se říká „divácký trhák“. Muzikál kopírující děj filmové předlohy získává na emotivní působivosti výbornou hudbou, zde navíc v podání „živého orchestru“ (hudební nastudování a řízení Dan Kalousek, Ema Mikešková). Příběh stavící na komunikaci dvou světů je umně podpořen soudobou divadelní technikou. Diváku se nabízí podívaná s funkčním využitím množství technických hříček, triků. (Výborné a velmi působivě je uchopen např. děj odehrávající se v metru a ve vlakové soupravě.) Děj svižně odsýpá, jednotlivé scény připomínají rychlé filmové střihy, nezbytné sborové taneční a pěvecké výstupy organicky zapadají, neretardují děj, sentimentalitu příběhu, jako ve filmu, vyvažuje humor. Šarlatánskou věštkyni komediálně skvěle ztvárňuje legenda brněnského divadla Zdena Herfortová. Na jevišti je až nespoutaným živlem, ohlas diváků má obdobný, přesvědčila i pěveckým projevem, na premiéře sklidila největší potlesk. Představitel Ducha Dušan Vitázek, zaujal mužným hereckým i pěveckým projevem, uspěl i svým podáním slavné Unchained Melody, ve filmu i muzikálu ústřední melodie, kdy s nezbytnou kytarou i nadsázkou imituje nesmrtelného Elvise (dnes jistě též v říši dobrých duchů). Světlana Janotová (Molly) s grácií zvládla svůj part, dokáže dojmout přednesem lyrických pasáží. Výborní jsou také duchové ve vedlejších rolích: nemocniční (Jakub Zedníček), pěveckým přednesem a citem pro taneční projev, ten z podzemní dráhy (Igor Ondříček) hrozivou nazlobeností s až démonickou nerudností. Záporné postavy nemilujeme ani v pohádkách, Robert Jícha však zrádného přítele Carla zvládl přesvědčivě. (Všechny role jsou nastudovány v alternaci.)
Významnou úlohu v inscenaci sehrává scéna (Christoph Weyers), scénické projekce (Petr Hloušek, Dalibor Černák), světelná režie (David Kachlíř) a zvuková režie (Milan Vorlíček). Samozřejmě choreografie (Hana Kratochvílová) a kostýmy (Andrea Kučerová).
Autorem překladu hry je Jiří Josek. Dramaturgyní Klára Latzková.
Muzikál umně mísící žánry – vlastně moc pěkná pohádka – připraven a v české premiéře úspěšně představen souborem hudební scény v režii Stanislava Moši.
DUCHOVI V MĚSTSKÉM DIVADLE BRNO SE NEDÁ NIC VYTKNOUT
Pavla Haluzová 19. říjen 2014 zdroj www.informuji.cz
Muzikálová verze příběhu zachovává děj filmu a zdařile střídá romantické a dramatické scény s komickými. Celá inscenace je založena na použití světelných a zvukových triků, které svou dokonalou sehraností s děním na jevišti umožnily zobrazení nadpozemského světa. Scény, kdy Samův duch prochází předměty, snaží se dotýkat Molly nebo vstupuje do těla Ody Mae, působily věrohodně a díky výbornému načasování všech zapojených složek se vyrovnaly moderním filmovým efektům. Vrcholem toho pak byl souboj Samova ducha s Carlem, který kombinací triků a projekcí vytvořil nejdramatičtější scénu celého díla.
Velmi nápaditě byly použity dataprojekce během přestaveb, kdy diváci na plátně sledovali dokončení předchozí scény, na kterou pak plynule navázala scéna další. Projekcemi pak stejně pozoruhodně inscenátoři ztvárnili např. jízdu metrem.
Výbornému obsazení vévodili oba představitelé hlavních rolí – Svetlana Janotová a Dušan Vitázek, kteří byli perfektní jak po pěvecké, tak po herecké stránce. Oba bravurně zvládli být bezstarostní a zamilovaní v první části a v části druhé jejich výkony ve smutných scénách jistě vehnaly mnoha divákům slzy do očí.
Hlavním hrdinům se vyrovnalo obsazení vedlejších rolí, jimž vévodili Zdena Herfortová v roli praštěné Ody Mae, která byla hlavním zdrojem komických zápletek muzikálu, a Robert Jícha jako zrádný Carl. Je potřeba zmínit ještě výborné představitele vraha Willieho a Ducha v metru – Jakuba Zedníčka a Igora Ondříčka.
A v neposlední řadě je nutné vyzdvihnout obdivuhodnou a náročnou choreografii Hany Kratochvilové, kterou tanečníci předvedli perfektně a s přesnou sehraností.
Přesně jak tvůrčí tým v čele s režisérem Stanislavem Mošou sliboval, Duch je nevídaným a silným zážitkem pro každého diváka.
BÝT DUCHEM JE ZVLÁŠTNÍ, ALE I FRUSTRUJÍCÍ POCIT
Lenka Suchá 14. říjen 2014 zdroj Brněnský deník
Posun od lehce vyšinutých typů postav k úspěšnému bankéři na Wall Street zaznamenal obsazením do titulní role muzikálu DUCH herec Aleš Slanina. Člen Městského divadla Brno se navíc pro postavu proslavenou ve filmu Patrickem Swayzem učí třeba hrát na kytaru. „Denně cvičím poctivě aspoň hodinu,“ přiznává osmadvacetiletý rodák z Klatov.
Muzikál DUCH byl napsaný podle stejnojmenného filmu z roku 1990. Jak moc z něj vycházíte?
Příběh zůstává samozřejmě stejný, ale film nekopíruje. Ani my s Dušanem (Dušan Vitázek, který se Slaninou alternuje stejnou roli – pozn. aut.) se nesnažíme kopírovat Patricka Swayzeho, protože by to působilo akorát tak trapně. Navíc já jsem paradoxně film Duch předtím vůbec neznal. Myslel jsem si, že půjde o film Krotitelé duchů. (smích) A všichni si ťukali na čelo, protože Duch je přece romantická kultovka. Tak jsem si ho potom pustil asi čtrnáct dní před začátkem zkoušek.
Jak na jevišti řešíte triky a další efekty?
Myslím si, že triky na scéně jsou mnohdy ještě zajímavější než ve filmu, protože je divák vidí naživo. Nechceme ale dopředu nic moc prozrazovat, aby to bylo překvapení. Snad jen to, že divadlo zakoupilo tři speciální lasery a díky nim použijeme úplně novou techniku, která u nás dosud nebyla. Takže budeme létat, vznášet se, procházet zdí nebo dveřmi. Ale jak, to neprozradím.
Jak moc je pro vás tato role náročná?
Hodně, protože skoro neslezu z jeviště. Navíc je to pro mě snad první „dospělá role“, protože zatím jsem hrál většinou lehce vyšinuté typy. Ať už to byl Mickey v Pokrevních bratrech, Dafné v Sugar!, Kornelius Hackel v Hello, Dolly!, Mozart, Jimmy ve Flashdance, Anastázius v Papežce nebo Pavel v Divé Báře. Tohle je naopak postava z úplně jiného sociálního prostředí, úspěšný bankéř na Wall Street.
Je to tedy pro vás protiúkol?
To asi ne, spíš jsem nikoho takového zatím nehrál. Obnáší to pro mě i jednu velkou výzvu, kterou je naučit se hrát na kytaru. Ještě než se v muzikálu stanu duchem, hraji své přítelkyni Molly na scéně živě jednu písničku. O prázdninách jsem proto dostal od Stanislava Moši email, že pokud už na kytaru nehraji, mám se to rychle naučit. V tom má oproti mně Dušan výhodu, protože je kytarista a u nás už hrál například v Očistci. Takže já poctivě denně cvičím a postupně si vytvářím mozoly na prstech. Tak snad je to na dobré cestě.
Chtěl byste být duchem i ve skutečnosti?
Čím víc muzikál zkoušíme, tím víc zjišťuji, že určitě nechtěl. Jako duch totiž musím přihlížet situacím, do kterých už ale nemůžu zasahovat a ani je nijak ovlivňovat. Být duchem je frustrující. Každopádně je to velmi zvláštní pocit, který si na jevišti užívám, ale v civilním životě si ho rád odepřu.
Nechtěl byste ani alespoň takto mlčky přihlížet u někoho konkrétního?
To bych chtěl u Vilmy Cibulkové. Ale ani ne tak být duch jako její herecký partner. (smích) Mám už pro nás namyšlenou i jednu konkrétní divadelní hru, ale zatím nám ji nikde v divadle nenasadili. Ale třeba se to jednoho dne splní.
V létě jste byl v Londýně. Navštívil jste i nějaké představení na West Endu?
Byl jsem tam týden a viděl jednak úchvatnou činohru The War Horse, a pak šest muzikálů: The Wicked, Billy Elliot, Bodyguard, Fantom Opery, Miss Saigon a Charlie and The Chocolate Factory. Lístky jsme si vždy poctivě vystáli ve frontě až ten samý den ráno, takže jsme si kolikrát vybojovali i místa do první řady uprostřed. Téměř všechno to byly úžasné zážitky, takže v Londýně jsem určitě nebyl naposledy.
V létě jste se také představil v nejnovějším tanečním projektu ProArt Company s názvem USPUD. Jak jste se k této spolupráci dostal?
S Martinem Dvořákem (šéf ProArt Company – pozn. aut.) jsme už před dvěma lety dělali v Besedním domě inscenaci Příběh vojáka na hudbu Igora Stravinského a s brněnskou Filharmonií. USPUD byl tedy už náš druhý projekt, který jsme původně připravili pro vilu Tugendhat. Je moc fajn, že choreografie vznikají společně, Martin mi je dělá přímo na tělo a nenutí mě do něčeho, v čem bych se necítil dobře.
Míváte při tanci větší trému?
Nesrovnatelně větší! Navíc jsme byli na jevišti jen ve dvou, já jen v jednoduchém černém kostýmu, takže se za nic neschovám. Tanec je úplně jiný styl jevištního vyjadřování, než děláme v muzikálu. Ale je výborné, že si můžu takto odskočit jinam a nezakrnět. A tak trochu paradoxně jsem se za více méně taneční roli v muzikálu Kočky ocitl za loňský rok v širší nominaci na Thálii. Tak to mě hodně překvapilo.
Odkdy tancujete?
Od svých sedmi let, kdy jsem nastoupil do folklórního souboru Púčik. Tam jsem vydržel až do osmnácti, tedy i přes svoje studia na konzervatoři a hostování v Městském divadle Brno. Začal jsem hrát vlastně už ve čtrnácti díky konkurzu do Koločavy.
Lenka Suchá, Brněnský deník, 14. 10. 2014
