Cyrano z Bergeracu

Jevištní hold odvaze a cti

Po pětadvaceti letech a skoro stovce repríz se Městské divadlo Brno na své Činoherní scéně vrátilo k jedné z nejslavnějších her moderního světového repertoáru – novoromantické tragikomedii Cyrano z Bergeracu (1897). Zatímco některá soudobá nastudování šla cestou zcivilňující depoetizace nebo svévolného „zcizování“ její možná trochu vykonstruované fabule, režisér Stanislav Moša naopak neskrývá okouzlení básnivou rovinou příběhu, v němž slova jako láska, přátelství, hrdinství nebo rytířsky ušlechtilé gesto nejsou prázdnými pojmy. Z několika existujících překladů zvolil nejstarší přetlumočení Jaroslava Vrchlického, jehož kvality už prověřil čas. Na univerzální vzdušné dřevěné scéně a ve výpravných dobových kostýmech neztrácí dvojdílný pětiaktový večer únosný patos, vnitřní napětí a gradaci. Při propojení pointovaných komparzních a komorních výstupů nepřichází zkrátka ani pružný alexandrín. V titulní, takřka životní roli se představuje padesátiletý, lidsky vyzrálý Igor Ondříček. Postavě nosatého libertina dodává řadu kontrastních valérů: šermířský švih při úvodním fyzicky náročném souboji, halasné fanfarónství, intimně tlumená vyznání a zejména působivost závěrečného duelu se smrtí. Uznání zaslouží i ostatní klíčové postavy: chytrá a cílevědomá Roxana Svetlany Janotové, žárlící, leč také gentlemanský gaskoňský furiant hrabě de Guiche Viktora Skály nebo nositel humorných momentů Michal Isteník jako veršující paštikář Ragueneau. O trvalý divácký zájem nemusí mít staronový brněnský Cyrano obavy.

Cyrano v oblouku čtvrtstoletí

Nestává se na divadle často, aby se herec po 25 letech vrátil do stejné ikonické role. Igor Ondříček v hlavní roli veršovaného dramatu Cyrano z Bergeracu na Činoherní scéně Městského divadla Brno tuto cestu v čase nyní podstoupil. A jeho hrdý gaskoňský šermíř nyní před diváky míchá onu výbušnou směs cti, přátelství a utajené lásky pozoruhodněji než v tehdejším lehce postpubertálním období. (…) Protagonista tentokrát mužněji podtrhnul hlavní témata, Ondříček v tomto podání už tolik není někdejším zhrzeným fanfarónem, ale s jakousi otrkanou protřelostí a možná i lehce cyničtěji a s vědoucím nadhledem přitakává životu a nenaplněné lásce. (…)  Mošův Cyrano má v Ondříčkově přetělesnění nyní rovnou padesát. Není však potřeba žonglovat s historií a čísly ani banálně konstatovat, že má herec nyní více zkušeností či vrásek. Nejvíce mě na tomto hereckém zestárnutí a comebacku zajímalo, jaká nyní protagonista přinese na jeviště témata. (…) Jeviště z prostých hoblovaných prken představuje specifický svět, v němž se máchá alexandrinem stejně účinně jako kordem. Teatrálně zdobené portály i přiznaně kašírovaný kamenný balkón Roxany připomínají, že tudy vstupujeme do vesmíru, v němž se hraje o velkolepých otázkách cti, hrdinství, obětavé lásky, tady se tvoří existence hrdiny bez předsudků či kompromisů. Zde se deklamuje o věcech, které nám v našich reálných životech tolik chybí a které dnes tak zoufale potřebujeme. A vlastně Ondříčkův usazený, věkem zmoudřelý výkon je hlavní advokacií tohoto inscenačního návratu. (…) Ondříček vystavěl skutečně dospělého Cyrana bez bázně a hany. V tomto výkonu výtečně zaměstnává svoji hereckou mentalitu, která mu i s náznaky patosu dovoluje bravurně žonglovat mezi cholerikem a melancholikem. Necitelnost a jistou zcyničtělou skepsi tady používá jako masku svých vznešených citů, poznání a životní moudrosti obecně. Ondříček na diváka dokáže přenést svoji rekovnost stejně jako požitek ze šermování s verši a krásou jazyka v patrně nejcennějším překladatelském počinu Vrchlického. Roli má vystavěnou a gradovanou do nesentimentálního grand finále své smrti, do konce, kdy resumuje své životní hodnoty bez laciného dojení emocí z hlediště. Pro pořádek nutno dodat, že jeho noví spoluhráči za ním nezaostávají. Opravdu nepřeslazeně uchopená, ale sdostatek naivně poblouzněná je Roxana Svetlany Janotové, zemité herectví s energickým nasazením nabídne paštičkář Ragueneau, tedy Michal Isteník. Mošova inscenace tak nabízí herecky zajímavý a divácky srozumitelný i přitažlivý obrázek o cti, svobodě, neústupnosti, nezištnosti opravdové lásky, velikosti duševní krásy a ušlechtilosti.

Cyrano z Bergeracu: Brněnští herci jsou…

(…) Režisér Stanislav Moša vsadil zejména na scénickou jednoduchost. Jasnou symboliku, podtrženou výpravnými kostýmy, a hlavně na skvělé herecké výkony. Divák se jasně orientuje v básnické formě alexandrinu. Nabízí skutečné a řemeslné divadlo v dobrém slova smyslu postavené na překladu Jaroslava Vrchlického. Tento zdánlivě archaický výraz naopak vše umocňuje. Režisér i herci se pokorně sklání před tímto textem. Najednou vše prýští v plné divadelní síle. Není divu, že takřka celé představení hlediště ani nedutá. Výrazný herecký přednes a scénická hudba mají díky tomu dostatek akustického prostoru.
(…) „To gaskoňští kadeti jsou…,” hrdě několikrát deklamuje Cyrano a chorus se k němu přidává. Všichni jsou odhodlaní, věrní a ochotní za svou jednotku položit život. Svému veliteli bezmezně věří. Vytvářejí silnou oporu sborovým projevem vůči individuálním výstupům. (…) Jan Mazák si důkladně užívá svých postav hlupáků. Každý je úplně jiná. Montfleury je bezduchá pýcha a paví načepířenost. Chvástá se svým neuměním hrát divadlo. Coby Kapucín se představuje jako dobrosrdečný hlupák, oddaný víře. Hrabě de Guiche v podání Viktora Skály je pevný a jistý ve své moci. Vůbec mu nevadí, a hlavně si nepřipustí, že na rozdíl od Cyrana mu chybí šlechtická ryzost. Holduje spíš intrikám. Vystupuje sebevědomě a odhodlaně z pozice vrchního velitele. Jemně spřádá svou pomstu. Naprosto nepřijímá chytrost Roxany, která ho v rámci ženské taktiky porazila s velkým šarmem a důvtipem. Svetlana Janotová (Roxana) kypí obdivuhodnou krásou, a i přes mládí Roxany projevuje velkou dávku zralosti. Nechává se podmanit Kristianovou mladostí a přijímá klam jeho obdivuhodného patosu, když veškerou svou zamilovanost přetavuje do milostných dopisů a v případě balkonové scény i do slov Cyrano. Kristiana ztvárňuje Kristian Pekar s obdivuhodnou češtinou, a hlavně s dobře odměřenou mladistvou nerozvážností a malou dávkou odvahy pro slabší pohlaví. Naopak v boji je plný síly a odhodlání. Velmi dobře si pohrává s nesmělostí. Svetlana Janotová mu v tomto ohledu nevychází vstříc. Netrpělivě touží po jeho poetickém vyznání lásky. S odhodláním a statečností oba uzavírají sňatek. Igor Ondříček – Cyrano z Bergeracu. Nabízí divákovi škálu emocí, hlubokou a věrohodnou. Dokáže svou postavu přivést k rozohnění, ale zpomalí vyvěrání verše. Bojuje se ctí a odhodláním. Rostand ho vybavil universem – statečný bojovník, poetický hrdina, čistý a zásadový ve svých rozhodnutích. Ondříček ve všech polohách levituje, ať už jsou to pochybnosti nad svou fyzickou krásou. S ostrým břitem vynáší soud nad falešností a podlostí. Neváhá a tasí kord bez ohledu nad početní převahou protivníka. Pomáhá Kristiánovi s úmyslem podpořit mladého spolubojovníka. Z jeho rozhodnutí není cítit nějaký klam nebo užitek ve svůj prospěch. Jeho výpovědi jsou hluboké a plné důvěry a je jedno zda líčí s povrchním nadhledem vítězství nad převahou nebo hraje pomateného muže z Měsíce. Jeho Cyrano je skutečný a opravdový šlechtic. I přes historickou paralelu příběhu věříme, že patří do našeho století, do naší doby. Nejsou to jen jeho pochybnosti nad fyzickou krásou, ale jeho ubezpečení, že ryzost v duši má své místo. (…) Závěrečná scéna, kdy zraněný a s mírným zpožděním přichází k Roxaně a vyžádá si poslední Kristiánův dopis. Ta odhaluje, že ho ve tmě nemůže přečíst, ale odříkává ho zpaměti. Najednou se setkají dvě věrná srdce. Roxanino upoutané v žalu ke Kristiánovi a Cyránovo přikované v platonické lásce k Roxaně. V divadle je větší ticho než v prázdném vesmíru. Všem se s posledním vydechnutím Cyrana doslova zastavuje dech. Velký dík za ryzí inscenaci – režijní vedení, Vrchlického překlad a za výkony herců. „To brněnští herci jsou…”
 

Zobrazit další fotografie