Cikáni míří velmi vysoko
Jan Šmikmátor 12. prosinec 2006 zdroj Rovnost
Zdá se, že Městské divadlo Brno si konečně našlo cestu k náročnějšímu divákovi, který má dost televizních estrád a zároveň se nechce nudit. Koncem minulého měsíce mu nabídlo inscenaci slavného filmového muzikálu Cikáni jdou do nebe.
Příběh nešťastné lásky zlodějů koní krále Lujko Zobara a vědmy Rady se na hudební scéně v režii hostujícího Petra Kracika odvíjí se všemi atributy „velkého plátna“. Dokonce tak velkého, že v něm nezbylo místo na orchestr, který hraje ze záznamu. Zato na jevišti podtrhuje atmosféru živá cimbálovka.
Objevem je bezesporu jedna z představitelek Rady, Soňa Jányová, doposud řadová členka souboru. Její Rada je mystická, fatalistická, neokoukaná, strhující. Další pětihvězdičkový výkon předvedl Ján Jackuliak coby Aralambi.
Bouřlivý divácký ohlas sklízí také karikatura vychloubačného a neumětelského Buči Alana Novotného. Ten ale jako by si místy „vypůjčil“ gesta a výraz z předchozího titulu divadla - Goldoniho Poprasku na laguně.
Zdání autenticity až syrovosti bylo asi hlavním cílem inscenátorů - na diváka dýchá doslova na každém kroku. Ať už voňavě věčným tabákovým bafáním, skvostnými kostýmy Andrey Kučerové nebo choreografickou propracovaností Vladimíra Kloubka. Verdikt: jednoznačný sukces.
Svoboda Zobara a Rady – samota zrozená z pýchy
Jiří P. Kříž 28. listopad 2006 zdroj Právo
V Městském divadle Brno přivedli Kracik s Kloubkem muzikál Cikáni jdou do nebe k dokonalosti
Pravda poloviční, co vytčeno je v podtitulku. Úprava, režie (Kracik) a choreografie (Kloubek) byly by ve skutečnosti málem bez kostýmů Andrey Kučerové, bez scény Jaroslava Milfajta, bez nastudování cikánských písní sbormistryní Janou Hruškovou, a hlavně bez osmapadesátihlavého sboru od hereckých sólistů až k poslednímu členu company. Vynikající orchestr MdB řízený Karlem Cónem nezapočítávám.
Impozantní je už příchod diváků do Hudební scény MD Brno. Sami se v sále noří do mlžného oparu haličské i bukovinské strany Karpat s bažinatými jezírky, které se proměňují v řeky a jejich prameny. Po stranách jeviště haraburdí cikánských táborů, jednoduše proměňovaných v koňské výběhy, městská tržiště i popraviště, v kasárna či Bálintův venkovský salón, to všechno s tušenými výhledy na poloniny...
S vozem nedojedou
To už ale píská do ticha úvodní motiv předehry Cikánů na cestě do nebe. Pamětníkům u nás již v roce 1977 imponoval v neopakovatelném filmu Emila Loteanu a Jevgenije Dogy. Z mlhy historie vystupují z pozadí do světel tábor haličských Cikánů Němčo Nura i tábor Lujku Zobara s písní Romano drom (Cesta domů): Jaj, bare verdaneha na dotraden... Oj, velkým vozem nedojedou...
Mám připomínat příběh největšího zloděje koní Zobara a cikánské vědmy Rady, dvou duší, svobodných a nezkrotných tak, že nemohou patřit nikomu jinému než sobě navzájem, ale jen v okamžiku smrti? Jejich dráždivou vyzývavost popsal ve vypravování starý Cikán Makar Čudra v literární prvotině Maxima Gorkého (1892).
Je příznačné, že v divadelním přepisu scénáře Jindřichem Jandou a Milivojem Uzelacem dostal Čudra víc prostoru než v Loteanově filmu. Však se také v této roli do „rodného divadla“ na skok vrátil Ladislav Lakomý, oslavující pětasedmdesátiny.
Kracikova verze Cikánů patří k inscenacím nejvěrnějším filmovému předobrazu. Překonává ho scénickou monumentálností, rozšířením celku o další písně pro precizní sóla Dušana Vitázka (Aralambi) nebo Jana Apolenáře (Buča).
Z měsíčního prachu
Je důležité mít představitele pro dvojici cikánského Romea a Julie nebo Tonyho a Marie (West Side Story naznačují inscenátoři v luskavém soundu a v choreografii posledního obrazu). V Brně si tradičně dovolili luxus trojalternací: Zobara hrají Martin Havelka, Petr Štěpán, Stanislav Slovák, Radu Ivana Vaňková, Soňa Jányová a Jitka Čvančarová.
Na premiéře prokázal vynikající hereckou a pěveckou kondici Havelka. Chlapácký, dravý, nezdolatelný a neodolatelný Zobar je podivuhodně blízký jeho duši i naturelu. Vaňkové Rada je vědmou éterickou, křehkou, krásnou. Podobá se víle stvořené z měsíčního prachu, ne dívce z masa a krve. Hrdost a lpění na svobodě stejně jako Zobar vykupuje smrtí.
Další protagonisty jsem neměl možnost vidět, ale určitě je uvidím. Už proto, že filmové Cikány jdou do nebe jsem dosud viděl osmkrát (jenom Tenkrát na Západě a Pyšnou princeznu vícekrát).
Nemám sukni, nemám šaty
Netrpělivě čekal na nejznámější song Cikánů. Ve filmu ho zpívá třináctiletá Alena Buzyleva. Už se zdálo, že ho nezařadí!
Až před tragický závěr ho vsunuli, ne do první Zobarovy návštěvy haličského tábora. Nane cocha, nane gad (Nemám sukni, nemám šaty), spustila Evelína Jirková (Zobarova sestra Rusalina). Znáte ten pocit lehkého mrazení v zádech...
Joj, málo místa na poklony. Tak aspoň letmé Oldřichu Smyslovi (Bubulja), Pavle Ptáčkové (Juliška), Igoru Ondříčkovi (Sziladi), Zdeňku Černínovi (Poručík Bilrot), Jiřímu Horkému (Danilo), Evě Jelínkové (další Gorkého postava Izergil), Josefu Juráskovi (Bálint), Michalu Nevěčnému (Schwob), Robertu Jíchovi (Ištván)...
Cikáni kráčející do nebe došli v Brně až ke hvězdám. Městské divadlo je dnes nedobytnou muzikálovou pevností. Bomba podzimu, Golem v pražském Divadle Hybernia, je vedle nich tvarově i herecky pouhým neumětelským blábolem...
Cikáni představují naopak těžko překonatelný vrchol.
Petice zatím žádná nepřišla
(jaz) 27. listopad 2006 zdroj MF Dnes
Městské divadlo představilo nově nastudovaný výpravný muzikál Cikáni jdou do nebe
Temperamentně, vášnivě a hrdě hráli a zpívali v sobotu večer členové souboru Městského divadla Brno. Na hudební scéně premiérově uvedli výpravný muzikál Cikáni jdou do nebe.
Baladický příběh, který již koncem sedmdesátých let zaznamenal úspěch díky svému filmovému zpracování, diváky nezklamal ani na divadelních prknech. Obě dvě víkendové premiéry byly vyprodané.
„Všechny noty i texty jsem řekl, představení jsem přežil bez úrazu. Zatím nepřišla žádná petice od Romů, že by byly v představení nějaké nedostatky, takže bych řekl, že brněnští Cikáni odešli do nebe v pořádku,“ uvedl Martin Havelka, představitel hlavní role cikánského zloděje koní Lujky Zobara. Kvůli roli si Havelka nechal narůst knír.
V režii Petra Kracika se tentokrát na scéně objevilo na osmdesát herců. Jihomoravští herci se vyhnuli českým textům Pavla Vrby - pětičlenná cimbálová muzika s romským houslistou hrála k romským textům. Zazněla kytara, mandolína i kontrabas.
„Na premiéry si nesedám do hlediště, snažím se být duchem jinde, protože už stejně nic neovlivním. Dělám ale i výjimky. Na brněnské premiéře jsem ovšem byl v zákulisí,“ uvedl režisér, kterého na „děkovačku“ přinesl Martin Havelka v náručí.
Časopis, korejština, svůdce a Ježíšek z Brna
Luboš Mareček 1. listopad 2006 zdroj MF Dnes
Divadelní Brno bylo na podzim – co do nabídky – hezky strakaté. Což je sice dobře, ale hnidopich v tomto glosáři hledá různé valéry této barevnosti.
Publikum se dá předcházet i věky omletou komedií Poprask na laguně, po které sáhlo Městské divadlo Brno. V režii Zdeňka Černína se z Goldoniho evergreenu naštěstí nestala povinná švandovní položka repertoáru. Černín o sebe nechal třísknout svět hašteřivých Italů z rybářského zapadákova a jalový svět dnešních telenovel. Goldoni nejen – v této optice – jasně zvítězil.
Novinkou pod stejnou divadelní značkou je také muzikál Cikáni jdou do nebe. Kdysi kultovní film socialistických biografů nabídne na Hudební scéně Městského divadla pěvecky, hudebně i tanečně strhující podívanou. Orchestr a sbor pulzují v hymnických tónech, živočišnost čpí z živé cimbálovky na jevišti i z romsky zpívaných textů. To představení skutečně šlape. Snad jen pompézně a snobsky blyštivá vrata na horizontu se vzpírají prostému a nespoutanému životu Cikánů, pro které má svoboda větší cenu než život.
Cigáni idú aj v Brne do neba
Peter Stoličný 1. prosinec -1 zdroj www.divadlo.sk
Od novembra 2001, keď sme mohli vidieť na Novej scéne v Bratislave inscenáciu muzikálu Cigáni idú do neba, ubehlo pár rôčkov a my môžeme s odstupom rekapitulovať. Môžeme porovnávať nápaditú priestorovú choreografiu Jána Ďurovčíka s výsostne divadelnou choreografiou Vladimíra Kloubka v brnenskej inscenácii. Môžeme porovnať libreto Jindřicha Jandy s jeho prekladom, ktorý pre bratislavské uvedenie diela urobil básnik Kamil Peteraj a réžiu v Bratislave s režijnými úpravami Petra Kracika v Brně. Obidve inscenácie sa trochu vzdialili od pôvodného filmového scenára Emila Loteanu. V tej bratislavskej bol príbeh bližší k filmovej verzii, čo obdivovatelia diela z Mosfilmu iste prijali s uspokojením. Brnenská verzia bola zase divadelnejšia, avšak s trochu rozpačitým záverom. Zlodej koní Zobar najprv vraví cigánom: „Rozhodol som sa bratia. Ako mi Rada prikázala, pokloním sa jej k nohám a pobozkám pravú ruku...“ Odrazu zmení názor, víťazí v ňom nespútanosť slobody a sám svojej milej rozkáže: „Ruku! Podaj mi ruku!“ Rada nepristupuje na submisívny vzťah, chce, aby urobil, ako sa dohodli, aby on jej v poklone pobozkal ruku. A Zobar - bodne ju nožom, aby jeho samého následne nožom bodol otec Danilo. Dráma vrcholí mrtvými milencami v objatí.
Nazdávam sa, ak ma pamäť neklame, že vo filme aj v bratislavskej inscenácii predchádzal smrti milencov zmyselný tanec, v ktorom jasne dominuje neústupnosť krásavice Rady, ktorá dovedie Zobara k zúfalému skutku - k vražde. To mi v brnenských Cigánoch, ktorí idú do neba, chýbalo. Ale to je tiež prvá aj posledná kritická pripomienka.
Ak by sme porovnávali bratislavskú a brnenskú inscenáciu, možno povedať, že napriek obrovskému nasadeniu protagonistov Novej scény, bol ten brnenský muzikál konzistentnejší. Divadelnejší. Aj keď v Bratislave sme videli vyzreté osobnosti, hercov, ktorých si naozaj vážim (Gogál, Paveleková, Hasprová, Rysová, Norisová, Benedikt, Heller, Čálik), v Brne to boli mimoriadne všestranní umelci, ktorí sú, ako vždy v tomto divadle, vynikajúco muzikálovo vybavení. Ťažko povedať, či lepšie hrajú, spievajú alebo sa pohybujú. Izergil - Eva Jelínková, Rada - Ivana Vaňková, Danilo - Jiří Horký, Buča - Jan Apolenář, Zobar - Martin Havelka alebo starý Zobar - Marian Slovák. (Mimochodom škoda, že som nevidel starého Zobara hraného bratislavským Mariánom Slovákom so synom Lujkom Zobarom, ktorého hrá jeho skutočný syn, brnenská muzikálová hviezda, Stano Slovák - to mohlo byť veľmi zaujímavé).
Mimoriadne šťastné boli v Brne kostýmy Andrei Kučerovej a jednoduchá scéna Jaroslava Milfajta. Hudobné naštudovanie vrátane živej hudby na scéne a vrátane nádherne naštudovaných zborov bolo v Brne realizované dirigentom Karlom Cónom. Pokiaľ sa pamätám, tak v Bratislave som s naštudovaním Antona Popoviča nebol taký nadšený. Mal som pocit prílišnej rôznosti žánrov a štýlov.
Keď to všetko zrátam môžem konštatovať, že brnenská muzikálová scéna zasa vyprodukovala dielo-tutovku. A keď sa správa o týchto Cigánoch dostane medzi Rómov, ktorí v Brne obývajú predovšetkým neďalekú Bratislavskú ulicu, môžu vzniknúť komplikácie ako kedysi v Bukurešti, keď sa miestni cigáni dobíjali do divadla zadarmo, pretože tam vraj hrajú ICH príbeh. Mimochodom túto milú informáciu mám z bohatého bulletinu k predstaveniu, ktorý je nielen scenárom a ikonografickým materiálom, ale predovšetkým podrobným sprievodcom dejín cigánov - Rómov, aj s vysvetlením, odkiaľ sa oba termíny u nás vzali.
Cigáni idú do neba bude v Brne určite stále vypredaným titulom. Iba netuším, ako ho chce riaditeľ Stanislav Moša nasadiť do repertoáru. Je to už šiesta premiéra v tomto roku. A iba na muzikálovej scéne má v súčasnosti jedenásť (!) živých titulov.
Bodaj by mali aj iné divadlá takúto dilemu...
Lujku, nemiluj ženy, zradí!
Jana Svozilová 1. prosinec -1 zdroj Kult
Balada o zloději koní Lujko Zobarovi – Cikáni jdou do nebe – dorazila v listopadu na Hudební scénu Městského divadla Brno. Režie se ujal Petr Kracik, který s Mrštíky spolupracoval při uvedení muzikálu Nana.
Inscenace vznikla na základě sovětské filmové balady ze 70. let "Tabor uchodit v něbo", jež se stala trhákem své doby. Kracikovi Cikáni se ihned po premiéře jeví jako titul, který na uznání také dlouho čekat nebude. Brněnské zpracování má velmi silné emocionálně-umělecké rysy působícící na diváka doslova jako magnet.
Díky velmi prostému scénografickému řešení Jaroslava Milfajta – otevřené scéně vévodí cesta vedoucí odnikud nikam, příznačně vyjadřující svobodu, která je ústředním motivem příběhu – je představení nespoutané a divoké. Kostýmy Andrey Kučerové jsou jednoznačným vyjádřením nezkrotného cikánského temperamentu. Celé představení nepostrádá citovost a živost, stává se velkolepě popsaným pohledem do kočovné a po volnosti volající cikánské duše.
Městské divadlo má rovnou tři Zobary (M. Havelka, P. Štěpán, S. Slovák), z nichž každý vyjadřuje náturu postavy zcela jiným způsobem. Mezi Radou Ivany Vaňkové a Soni Jányové také nalezneme odlišné pojetí ztvárnění role, neoblomnost však z obou přímo čiší – jsou to zkrátka ženy s velkým Ž. Výraznou se pak jeví tragikomická postavička Buči v podání Jana Apolenáře či Alana Novotného.
Inscenace je podkreslena živou hudbou v podání orchestru MDB a cimbálové kapely, doplněnou o nahranou hudbu scénickou – po stránce zvukové a hudební je tedy plně plastická.
Cikáni vás doslova pohltí, dusot kopyt budete slyšet ze všech stran, jejich dech se dotkne vaší šíje, cikánské utrpení pocítíte každým kouskem těla. Jedná se o velmi kvalitní zpracování balady o Zobarovi, kterého nakonec zahubí láska k ženě a jeho neskonalá touha po svobodě.
